Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Dovolená u Jadranu '04

neboli – „Přes Alpy do Chorvat“

Po dovolených strávených v sedlech motorek u východních a severních sousedů naší země, se letos nevyhnutelně vnucovala myšlenka – jet na jih.

Dobrá, ale kam přesně vyrazíme? Po přečtení spousty cestopisů, mne velmi lákaly rakouské Alpy. Tátovi se ale zdálo, že je škoda jet jen do hor, když jen o kousek dál je takový to slaný, mokrý, co moc hezky šplouchá… V těsném souboji nakonec zvítězilo, většinou našich příbuzných již navštívené, Chorvatsko před Itálií, která je ponechána coby možná varianta dovolené v roce příštím.

Vzhledem k loňské hojné neúčasti ostatních motorkářských přívrženců z naší rodiny, bylo vcelku samozřejmé, že pojedu jen já s tátou. Ještě tu byla alternativa, že na mym biku pojede i sestra, ale ani tato nakonec nevyšla.

Na rozdíl od polské výpravy, jsme měli oba vyrazit na strojích, jejichž rodný list byl psán v Japonsku. Táta pojede na Hondě CB 500, kterou jsem až dosud sedlal já, zatímco jeho Jawka 350 byla prodána bratránkovi, kterého jsem samozřejmě natáhl jak východního Němce. Mou vyvolenou se stala Suzuki SV 650S.

Zbývalo už jen dohodnout se na termínu. Na přelomu června a července se mi konečně podařilo sehnat montážní sadu na horní kufr. A tak se docela nabízelo využít dva státní svátky, které vycházely na pondělí a úterý.

Vše se ještě muselo zkomplikovat zjištěním, že za 2tis.km jsem vzorek přední gumy sjel ze čtyř milimetrů na dva. Takovýchto věcí si samozřejmě člověk všimne až dva dny před odjezdem. Výměna se nakonec povedla, jen jsem byl šokován slovy majitele prodejny Yamahy: „Proč tam chcete dávat cestovní směs, však to taky nemáte na cestovní motorku.“ O pravdivosti jeho slov jsem se však měl teprve přesvědčit.

Odjezd byl nakonec stanoven na neděli 4.7. a já si do té doby stanovil pouze dva cíle: Koupit „protiježkové“ boty do vody a nevidět žádný film o žralocích. Ten první se mi splnit povedl, ten druhý mi zkazil pořad o „velkém bílém“ někdy ve čtvrtek večer na ČT2. No nenaděláš nic. Zas se budu bát :-).

Sobotní balení se odehrálo bez jakýchkoli komplikací s nedostatkem místa, což mě potěšilo a konečně jsem se začal těšit na to, co přijde ve dnech následujících. V tento okamžik jsem si také uvědomil, že kdyby s námi jela ještě sestra, asi by jsme museli použít i boční tašky a problémy s místem by se asi vyskytly. No, člověk si musí najít nějaký důvod, proč je lepší že nás je míň…

Den první Neděle 4.7.

525km

Večer jsem šel spát poměrně dlouho a i přesto jsem nemohl usnout a pořád jsem se probouzel – cestovní horečka. Táta, kterej navrhoval, že by jsme mohli vyrazit už v pět je zas ráno trochu brzda, ale mě to nevadí, protože mám v tankvaku mýdlo „Aroma Therapie“ a stačí jen si občas přivonět :-).

Kromě toho vezu spoustu müsli tyčinek a ty zvednou náladu minimálně dvakrát víc než průměrná Delissa a navíc se nerozblemcaji teplem.

Někdy kolem osmé, čtvrt na devět usedáme do sedel našich motocyklů a po vyfocení před vraty, které už se stalo pravidlem, řadíme za jedna a pomalu si uvědomujeme, že „to právě začíná“. Ještě jdeme v Havl. Brodě u benzinky „do plnejch“ a můžeme začít chroustat první kilometry.

Dnešní etapa má směřovat na hraniční přechod u Českých Velenic a po menších silnicích přes Alpy včetně přejezdu dvou průsmyků až k Millstätter See, což by mělo být celkem 450km. Veškerým dálničním úsekům se hodláme vyhnout.

Jedeme stálým tempem kolem 110km/h a docela pěkně to utíká. Před „Jindřicháčem“ zastavuji na první pauzičku a dáváme si sváču a pak ještě před Třeboní brzdím u benzinky na kafčo, které je na dlouhou dobu poslední co se dá pít. S kelímkem v ruce koukám na přijaté SMS. Ozvala se nepřítelkyně, jestli je možné, že nás teď před chvílí viděla u „Pejru“ na motorkách (a mimochodem že nám to sluší). Odpovídám že jo – jedem totiž do Chorvat! Sakra já se těšim…

Provoz docela houstne, ale naštěstí to všechno jede do Budějic, takže po odbočení na Velenice se zas jede pěkně. Sluníško svítí a všude kolem je spousta rybníků. Trochu mě ale zamrazí, když vidím u jedné křižovatky pomník se zapálenou svíčkou, kde je místo křížku pneumatika z motocyklu, aby bylo jasný, kdo to tady nezvládl. Brrr…

Před přechodem ještě naposledy natankujeme „za český“ a jsme mile překvapeni spotřebou která je něco málo přes 4 litry na 100km. Kupodivu SV vzalo asi o 2 deci méně. Od této chvíle začíná poměřování spotřeby našich strojů. Už dopředu mohu prozradit, že mimo jednoho případu, kdy CB vzalo skoro 3,5l se spotřeba obou motorek pohybovala v rozmezí 3,9 – 4,3l a žádný jasný vítěz z tohoto klání nevyšel.

České Velenice na mě nezapůsobily nikterak valným dojmem. Jednak se mě tam snažil sestřelit borec s autem (naštěstí to že mi nedá přednost z něj přímo čišelo, tak jsem s tím trochu počítal) a druhak zde prodávají sádrový šprtajzlíky a to mě fakt nebere. O to víc kontrastní mi pak připadalo Rakousko. Hned za celnicí, kde jen chtěli vidět že máme pas a ani je nezajímalo čí je, jsme vjeli do města, řekl bych lázeňského charakteru, které bylo tak upravené, jako by chtěli všechny návštěvníky z Čech hned nasrat tím jak si tu krásně žijí.

Zde už musím začít používat jinou mapu – ALPY s měřítkem 1 : 750 000 a ta není zrovna nejpodrobnější. Ještě že můj orientační smysl a rakouské značení jsou téměř bez chyby, takže nijak nebloudíme a chvílemi si dovolím tvrdit, že dokonce vím kde asi přibližně jsme.

Celý den zastavujeme pravidelně asi po padesáti kilometrech aby jsme se protáhli, kousli do řízku bo rajčete a pochválili si jak se nám pěkně jede. Oběd jsme odbyli polévkou v hospodě ještě v Česku a to bude pro dnešek stačit. Jídla sebou vezeme docela dost, tak musíme sníst nejdříve to. Beztak to tu maji Australani předražený. (Australani protože když si Matrin kupoval lyže zn. Head „made in Austria“ tak se sestra zeptala – ty jsou z Austrálie?)

Pokračujeme dál po menších silnicích na Weitru a Gr. Gerungs. Ve zdejších vesnicích se chystá nějaká slavnost, což odvozuji z několika detailů, které ovšem mému cvičenému oku nemohou uniknout. Za prvé je zde mnoho postav ze slámy v životní velikosti oblečených do šatů představující osoby vykonávající různou činnost (především stoj vzpřímený) a dále je to na spoustě plakátů napsáno.

Další cesta na Grein se odehrává po krásné zatáčkovité silničce. Snad 15 kilometrů z kopce jedna zatáčka střídá druhou. Problém je, že jsou hodně pomalé (taky jsem ještě na nové přední gumě měl strach) a tak je projíždím šedesátkou a zjišťuju, že se mi při této rychlosti klepou řidítka. Když jedu pomaleji, nebo nad 70, tak nic. To mě naštvalo. Musím mít špatně vyvážené kolo. Jedu a při každém náklonu křečovitě držím řidítka. Sakra to jsou blbé zatáčky, kdy to skončí? Ještě se mi v životě nestalo, abych s motorkou chtěl jet raději rovně… (je zajímavé, že pak doma když jsem jel bez kufru, už řidítka nekmitaly. Teda jen strašně minimálně někde u 80km/h se zachvějí… Stejně raději nechám předek znova vyvážit.)

Jsme u Dunaje, najíždíme na velkou rovnou silnici a tak po chvilce zastavuji, abych si odpočinul. Mám strašně namožené zápěstí. Přeci jen na SV je posaz trošku sportovnější a když je to z kopce navíc s křečkama v rukou abych udržel řidítka v klidu, to sakra utahá.

Frčíme dál na Waidhofen, Heiflau a Liezen. Před námi se začínají vynořovat první alpští velikáni. Vypadají nádherně a tak zajíždím na odbočku k jednomu domu abych si udělal fotku, jenže si neuvědomuji, že Australani si moc nepotrpí na ploty kolem svých pozemků, takže jsem u pana domácího vzbudil přinejmenším údiv, když jsem mu zajel vlastně až na dvůr, slezl z motorky, udělal fotku a zase odjel. Jeho pes byl naštěstí přívětivě nakloněn, takže se celá událost odehrála bez jakýchkoli následků ve formě natržených kalhot, nebo pomočené zadní gumy…

Kilometry zrovna dvakrát rychle neubývají. Kvůli každé křižovatce je tu „pro zichr“ omezení na sedmdesát a z různých jiných důvodů na padesát. Bez zajímavosti není ani fakt, že když v Rakousku frézují silnici tak jdou až na hlínu a z úseku se tím stává krosová vložka s omezením na 30km/h, kterým se však na svém stroji stěží přibližuji. Jiná situace nastává, když je stejné rychlostní omezení v místě, kde je nový povrch s „odlétávajícími kamínky“. V Čechách bych jel skoro pade, tak v cizině lechtám dvojku něco přes čtyřicet. Míjíme motorkáře, který místo odpovědi na můj pozdrav naznačuje, aby jsme ubrali a to činíme právě včas. Hned za zatáčkou stojí policista s radarem v jedné a pistolí ve druhé ruce a po všech kdo překračuje rychlost nekompromisně střílí… :-) Fuj to bylo o fous. Od této chvíle jedem celé Rakousko striktně „předpisovkou“.

Všude kolem nás je překrásná krajina. Škoda, že to na fotkách tak nevynikne… Zastavujeme u benzínky natankovat do motorek benzín a do nás kafe. Ze svých prvních pokusů o komunikaci nejsem zrovna nadšený. Na „Grüss Gott“ místo „Guten Tag“ jsem si zvykl celkem rychle, ale co to tam žbleptal ten pumpař o kafi fakt netuším. Na vše s přiblblým úsměvem na tváři přikyvuji a výsledkem jsou dvě nic moc kafe s mini šušenkama, dohromady skoro za čtyři ojro.

Motořkářů tu potkáváme mnohem, mnohem víc než u nás, což je sice hezké, ale zas mi připadá, že už tu tím pádem nikomu ani nestojíme ani za ohlídnutí. Možná jen můj subjektivní pocit.

Za Liezenem konečně odbočujeme na Gross Solker Pass, tedy horský průsmyk ve výšce 1790 m nad mořem. Je zde spousta značek s textem ve smyslu: Motorkáři, jeďte pomalu a opatrně. Silnice se ale asi po dvaceti kilometrech dost zhoršuje, takže si to mohli odpustit. Začíná se ochlazovat a navíc na mě padá takový stísňující pocit. Vlevo obrovský kopce, vpravo obrovský kopce a cesta jen dopředu nebo dozadu. Žádné odbočky, všude lesy…

Už přichází to správné stoupání, na které jsem se tak těšil. Samá vracečka a pořád jenom nahoru. Realita je však jiná než jak jsem si to představoval. Zatáčky jsou tak ostré, že je musím jet na jedničku skoro na volnoběh. Na vrcholu docela čučíme na sníh (a před ním na krávu „Milku“ v zatáčce –fuj to jsem se lekl). Cesta dolu je úmorná a drncavá. Snažím se brzdit co nejvíc motorem abych třeba neodrovnal brzdovku a představuji si, co tu zkusí lidé s Fireblady a R1, které jsme viděli nahoře. Nebo jestli se vracejí zase zpět kudy přijeli? Těžko říct.

Při jedné pauze někde za Murau si všímám ještě další věci (kromě klaustorfobického účinku kopců a nechutných omezení rychlosti), která mě na Rakousku začíná vadit – všude tu smrdí krávy. Je to fakt hrůza. Po odbočení v Predlitzu si však tato země opět spraví reputaci. Již první značky s nápisy „motorkáři jeďte pomalu“ napovídají, co se blíží. Následuje nádherný úsek vedoucí sice povětšinou lesem a bez výhledu, ale to vůbec nevadí, protože jediné co teť sledujeme je asfalt silnice plné zatáček, které v 80-90km/h už docela klopíme a je to fakt žrádlo. Ještě si zkouším uvědomovat, že táta neni moc s CB sžitej a jeho Continentaly taky nejsou to pravé ořechové, ale stejně valím dál a on hned za mnou. Levá pravá a pořád dokola. Bomba…

Najednou se silnice začíná narovnávat ale o to více stoupá. Auto před námi se plazí a tak beru za plyn. Jenže se toho moc neděje a tak radši podřazuji. Táta mi mizí ve zpětných zrcátkách a tak po chvíli zastavuji a čekám. Po příjezdu si stěžuje že motorka nějak ztrácí výkon a nechce moc jet. Je zima a tak přioblékáme. Půl kilometru vzdálený průsmyk s označením výšky 1783m poměrně jasně vysvětluje proč nám stroje jedou hůř. Dalších 30km jedeme vlastně pořád dolů a mě jen neni jasné, jak jsme se do té výšky dostali. Vždyť ty zatáčky nebyly do kopce ne?

Mezi městy Radenthein a Millstatt však už myslím na jediné – nalézt pořádný kemp. To se poměrně rychle daří hned na počátku jezera Millstatter See a tak k němu sjíždíme dolů. Těsně před námi sem přijela skupina motorkářů z Čech. Dozvídáme se od nich že ukecali cenu na 7 ojro za člověka bez ohledu na motorky a stany. Za jejich hromadného odjezdu kamsi do zadní části kempu (působivý byl přesun chopperu s rourami místo výfuku) jdu hledat recepci. Je zavřená a tak nezbývá než se opět pokusit navázat konverzaci s Australanem u umývárek. Nerozumím mu skoro nic a připadám si jak ve škole při zkoušení. Ptá se jestli raději nezaangličtíme a i přes mé „Lieber auf Deutsch“ pokračuje jazykem kterým oba umíme hůř. Nakonec se mnou posílá svou ženu, která mě vede do domku opodál, s v přízemí zbudovanou hospůdkou, kde mě opouští.

Za barem jsou staří manželé, jak se zdá, majitelé kempu Golser. Chvíli trvá, než je vysvětleno, že nepatříme k předešlé skupině Čechů a po několikerém ujištění, že fakt zítra vypadneme, je nám nabídnuto místo vpředu dohromady za 18 ojro. Rozdíl oproti ceně kterou usmlouvali kolegové motorkáři je po obhlídce kempu objasněn – oni totiž kempují v části která by se dala nazvat II. třída.

Kemp vypadá dost slušně a útulně. To nejlepší překvapení mě však teprve čeká. Sociálky. Po chvíli hledání vcházím do vydlaždičkované místnosti plné umyvadel se zrcadly.V tu chvíli se spíná odsávání a rozsvěcují se světla. Hm působivé. A co sprchy? Troje dveře vlevo skrývají místnosti s mísou, umyvadlem a sprchovým koutem. Po otevření dveří se opět rozsvěcí světla a spouští odvětrávání. Vše se leskne čistotou jak v reklamě na mistra Propera. Ještě si ověřuji že teče teplá voda a pak s otevřenou pusou hledám nápis jako že tohle je za příplatek protože si nedovedu představit, že tyhle komfortní hajzle jsou v ceně kempu. Jsou. Odborník žasne, laik se diví…

Baštíme jídlo ještě z domova a po krátké procházce (a samozřejmě sprše) jdeme zase po roce okusit pohodlí stanu a centimetrových karinmatek (tu teda já, táta má jen jakousi fólii).

V noci je dost zima a termoprádlo se docela šikne. Ještě vyřizuji sms s rodinou a taky kámoškou, která by chtěla zítra pokecat. Jasně – pokud bude na Istrii, někde si dáme sraz :-) a pak už si v hlavě přemítám vše co jsem dnes viděl. Jen nechápu, kde udělali soudruzi chybu, když jsme místo plánovaných 450km najeli přes pět set…

Usínám při tónech rádia, které po chvíli měním za příjemné ticho pěnových špuntů do uší, které jsem letos nakoupil raději troje…

Den druhý Pondělí 5.7.

343km

Probouzím se do slunného rána a první co dělám je návštěva senzačních sprch. Po krátké procházce u jezera a snídani opět vyrážíme. V sešitku s úkoly pro dnešní den mám zapsáno: Překonat Itálii a Slovinsko, vyměnit ojra za Kuny, postavit na pobřeží v Chorvatsku stan, vykoupat se v Jadranu a nekontaktovat při tomto jakékoli zástupce mořské fauny. No uvidíme.

Cesta podél jezera je opravdu působivá. Po dotankování nakupujeme v prvním marketu pití, ledňáky a nektarinky, což se stává pro celou dovolenou pravidlem. Po takto kombinované svačině frčíme dále mezi alpskými velikány na Oberdauburg, kde odbočujeme na italskou Paluzzu. Cesta sem se koná přes dva průsmyky. Gailbergsattel ve výšce 982m a Plöckenpass (1360m) na němž se nalézá hraniční přechod do Itálie.

Ve stoupání do prvního z průsmyků brzdíme na odpočivadle za účelem oběda, fotek a rozhlížení. K posledně jmenovanému je zde zabudovaný dalekohled. Bohužel k tomu aby v něm bylo něco vidět do něj musíte strčit ojro a to se mi nechce, obzvlášť když sebou máme vlastní dalekohled a dívání s ním zadax.

Na parkovišti staví dvě auta a jejich osádky se také oddávají stravování. Kousajíc okurku jdu do kadibudky, bo mi připadá nevhodné jít ke stromu, když jsou tady na to zařízení. Okamžitě po vstupu dovnitř lituji, že jsem tu zatracenou okurku nejdřív nespolkl. Odér uvnitř je totiž neuvěřitelný a můžete mít v puse třeba nadívaného páva – je z toho prostě na blití.

Sledujeme projíždějící motorkáře a pokračujeme dál. Perfektní stoupání do průsmyku Plöckenpass je zpestřeno průjezdy tunely. Za opuštěnou celnicí nás vítá cedule „Italy“ – EU v praxi.

Sjezd dolů překrásnou scenérií se děje poněkud horší silnicí. Samé ostré vracečky, asfalt nic moc a hluboká škarpa, která mě nějak přitahuje, takže už po druhé to mám o fous. Pane doktore vy jste se zase kochal, že jo…

Cesta dál vede podél řeky, na které je asi nejzajímavější její řečiště, které je místy snad půl kilometru široké a zabírá skoro celé údolí. Když tu na jaře taje sníh, musí to být drsoň jasoň.

U Tolmezza je jasné, že Alpy necháváme za zády a s blížícím se Chorvatskem přímo úměrně stoupá teplota a klesá množství oblečení, které máme na sobě. Už od rána nemám textilní kalhoty s protektory ale rifle, nyní sundávám šátek a rukavice a otevírám větrání v bundě.

Máme chuť na kafe. Míjíme kavárnu a já se rozhoduji se k ní vrátit. Odbočuji na vedlejší silnici, kde se vynořuje kavárna další, takže návrat k předchozí se zdá být bezpředmětným. Slečna za pultíkem se chová poměrně laxně, takže trvá než nás obslouží. Dělají zas jen jakés Expresso což přeloženo do češtiny znamená předražený smrťák na dva loky. Zajídáme to zmrzlinou a pokračujeme dál.

Dnešní den bych označil jako orientačně nejslabší. Sice podle mapy vím kde právě jsme, ale vím taky, že zrovna tudy jsem nechtěl. A tak si při snaze vyhnout se dálnici cestou na Údine a Monfalcone poněkud zajíždíme přes Tarcento, Cividale del Friuli, Cormons a konečně na Monfalcone. Nic méně alespoň tu není takový provoz.

Ještě před vjezdem do Slovinska chceme natankovat a tak se při průjezdu městem poohlížím po benzínce. Je jich tu spousta, ale víc než polovina zavřených. Taky ceny jsou horší, přes ojro za litr. U jedné brzdíme a já opět čelím jazykové bariéře. Nejprve vysvětluji slečně že si natankuji sám. Z pistole však jen tak plivne a dál nic. Zavěšuju ji tedy do stojanu a na druhý pokus už normálně teče. Jdu platit. Beru si přesně ale slečna pokladní chce asi o 1 ojro víc než bylo na stojanu. Chvíli na se sebe zamyšleně hledíme a ona se pokouší o komunikaci:

„Porke…“

Už mi docvaklo že chce i za ten první pokus o tankování, tak ji jasným gestem ruky zarážím a jdu si pro další love. Dál se na sebe jen usmíváme a „Ciao“ ukončuje naše setkání.

Blíží se Třešť (Trieste) a já po své pravici konečně vidím móře. A co víc – pobřeží u města je plné bab v plavkách. Je to šumné… Teď si ale musím dát pozor na cestu. Značení je tu vůbec nejhorší z celé Itálie a tak nezbývá než jet s kolonou. Je hic a jen zhruba odhaduji jestli jedeme správně. Za jednou křižovatkou, kterou projíždíme rovně se z ničeho nic ocitáme sami. Chci otočit, ale za zatáčkou vidím něco podobného státním hranicím. Stojí tu člověk v uniformě kterého odhaduji na celníka. Dívá se na nás ale nějak nedůvěřivě, tak se pro jistotu ptám kde vlastně jsme:

„Wo bin ich?“
„English“
„Where I am?“
„In port“ (v přístavu)

Sakra. Rychle koukám do mapy a ptám se na cestu na město Muggia. Ta je mi poměrně dobře vysvětlena a s díky odjíždíme.

Tím ale problémy s orientací nekončí. Na Muggiu totiž vůbec nemáme jet. Přehyb mapy ale způsobil, že si svůj omyl uvědomuji pozdě a tak musíme absolvovat 15 km zajížďky jednosměrkou při pobřeží.

Do Slovinska nás pouští opět jen na obal z pasu. Jízdní styl automobilistů tu už není zdaleka tak slušnácký jako v Itálii nebo dokonce Austrálii, například zatáčku v kopci, u které je odpočívadlo na němž stojíme, tu několik aut projíždí s kvílejícími gumami. Jinak mě námi projížděný úsek této země nijak neoslovil. Frčíme přes Capodistriu na Buje a po chvíli projíždíme státní hranice do Chorvatska. Zde si také měníme peníze, což neuvěřitelně dlouho trvá, neboť paní si opisuje čísla všech bankovek, které jí dáváme a k nim pak ještě číslo pasu.

Jsem utahaný a bolí mě zápěstí jaxviňa. Kdyby tu v tento okamžik zastavil někdo na pohodlné cestovní motorce a chtěl to vyměnit, asi bych se příliš nerozmýšlel. Žádného Goldvinga, BMW, nebo alespoň Deauvilla mi však nikdo nenutí, tak nezbývá než pokračovat na SV s řidítky proklatě nízko…

Nejblíže se jeví Novigrad, kde na druhý pokus nacházíme kemp. V recepci jsou žena a mladý muž hovořící překrásnou němčinou a činí mi tak nesmírnou radost s ním komunikovat. Táta sice zjišťuje, že se lze s ženou domluvit česky, ale já radši dál šprechtim. 184 Kun za dvě motorky, dva lidi a stan při kurzu zhruba 4,50Kč za kunu není zrovna nejméně, obzvláště když tu není žádný vysečený trávníček, ale tvrdá zem s kamínky. Ani sprchy nejsou nijak úchvatné a také záchody tvoří z devadesáti procent jen „šlapačky“, které jsem pevně rozhodnut nepoužít, ale celková úroveň je slušná, to jen po minulém kempu se to zdá horší.

Už máme postavený stan a jdeme k vodě. Nazouvám si „protiježky“ a za mírného soumraku vcházíme do vody. No že by byla příliš teplá to teda vůbec ne. Na pláži už skoro nikdo není a mě se nechce být první ve vodě, tak se snažím vyslat tátu. Tomu se taky moc nechce, takže tam stojíme po pás ve vodě a váháme. Nakonec nezbývá než tam skočit, udělat pár temp, uvědomit si, že s řetízkem, náramkem a prstýnkem jsem tak trochu třpytka a raději vylézt ještě celý z vody.

Máme chuť zajít si na teplou večeři. Jsou tu však jen vcelku drahé restaurace. Dvě hotelové a jedna u pobřeží s výhledem na Jadran. Ta u nás vítězí pizzou za 30Kn a jdeme dovnitř. Přiopilý číšník (alespoň se tak jevil), nám však kazí náladu sdělením, že pizza není, ale nabízí náhradu ve formě jídla pro dva údajně obsahující hranolky a čtyři druhy masa za 130Kn, což vzhledem k našim prázdným žaludkům přijímáme. Nemám sebou bohužel foťák a nemohu vyfotit obrovský tác jídla který je nám přinesen. To je snad pro čtyři lidi ne? Toho bohdá nebude aby Čech od tak drahého jídla utíkal…

Teď nemůžu jít spát a procházím se doufajíc, že to trochu slehne. Když už ležím a mám puštěné rádio, posílám domů bolestivou sms. Bolest mi totiž trochu působí mačkat palcem tlačítka na mobilu. Hlavně že SV je v katalogu zařazeno mezi sportovně cestovními motocykly. Mažu tedy zápěstí Alpou. Smrad to ale musí být hrozný, protože mi úplně slzí oči…

Den třetí Úterý 6.7.

257km

V noci byl docela hic – alespoň v porovnání s tou předchozí. Po snídani ještě před sbalením stanu mažeme motorkám řetězy. Hondička je hned, ale s SV mi musí táta pomalu popojíždět. Jak já bych chtěl mít centrální stojánek…

Dnes to nebudeme kilometrově nijak přehánět. Původně uvažované objetí Istrie se tedy mění na sjezd do Poreče s následnou vnitrozemskou vložkou na Pazin a přes Gračišče a Kršan rovnou k moři. Dále už jen po pobřeží až na ostrov Krk.

Přemítání o potřebném množství oblečení řeším výměnou moto-bot za Adidasky. Rifle a bundu si ještě nechám – copa dybych položil… Tyto úvahy však jdou po několika kilometrech stranou a jedu v triku. Taky si beru brýle a otevřeným plexi si nechávám foukat na xicht. Fix to je ale pažák.

Vnitrozemí je takové chudší a trochu se mi zdá opuštěné. Nic méně i tady se nám chvílemi ukazuje příroda v tom nejlepším světle a podle táty se tu někde mohl klidně natáčet Viný tů.

To největší překvápko je pro mě ale fakt, že když jsme zastavili na semaforech, tak mi klouzala po asfaltu bota. Chorvatský asfalt ode mě rozhodně důvěru nedostane. Jezdím tu tedy za sucha jako u nás a mokra a za mokra to snad radši budu tlačit nebo přimontuju taková ta kolečka do stran jako mají malé děti když se učí jezdit na kole…

Pazin, kde jsem plánoval nakoupit, projíždíme aniž by jsme zahlédli obchod s potravinami, tak otáčím a chci zajet do centra. Jsou tu ale hrozný zácpy a tak to po chvíli stání ve frontě a neustálého vracení nohy na původní místo (schmeid jeden klouzavej asfalt) vzdáváme a jedeme pryč.

Ve vísce Gračišče zastavujeme na nákup v „jednotě“. Sedíme na zídce u chodníku ve stínu košatého stromu a baštíme poslední jídlo z domova. Pár lidí si mezitím zašlo na nákup a jeden tak osmiletý klučina pobíhá kolem motorek, ale tváří se jako že ho nezajímají. Já zatím tátovi vysvětluji, že to co tady kolem řve nejsou perličky, ale cikády. Následuje debata o množství dětí ve vnitrozemí, které táta okomentoval:

„Vůbec žádný tu nejsou…
…akorát tady ten skřet, jinak žádný!“

…a já se málem utopil v ledovém čaji…

Po chvíli jízdy míjíme vesnice Pičan a Podpičan :-) a brzdíme u pizzerie na horký vývar s nudlemi. Sedíme, já čučím do mapy (už jsme zase jen asi tři centimetry od móře) a pozoruji projíždějící motorkáře, většinou na naháčích nebo bavorech.

Poslední kilometry vnitrozemím jsou za námi a my jen sledujeme nové výjevy, které se otevírají před našimi zraky. A ty „cikáni“ už tu fakt řvou jako krávy. Je to šumné…

Od tohoto okamžiku téměř až do postavení stanu máme po pravé straně moře (a šluníško), což je pro mě neuvěřitelně nádherný zážitek. Silnice krásně lemuje pobřeží, je plná zatáček a tak jen myšlenka na klouzavý asfalt a fakt, že už jedeme jen v triku a kraťasech (helmy máme), mi nedovolují pokoušet se o akční jízdu.

V Opatiji opravují silnici a provoz je řízen kyvadlově týpky s vysílačkama. Čekání ve frontě je vyčerpávající. Když pak vidím do čeho nás to pouští! Hlína a štěrk – terén na enduro. Proti nám ještě dojíždí dva němečtí motorkáři na zbrusu nových Hondách CBF 600. Docela hezké motorky.

Rijeku projíždíme po starý, aby jsme třeba neplatili za dálnici a za ní už je to na most vedoucí k cíli naší dnešní etapy jen kousek. Kupodivu nás v těchto místech předjíždí docela dost Yamah R1. Teda ne že by bylo k divení to, že nás předjeli, bo já jel jak na mokru a oni jak prasata (zřejmě na suchu), ale spíš to, že se jich tu tolik vyskytlo.

Přejezd mostu na ostrov Krk, ač zpoplatněný, všem doporučuji. Na Krku nalézáme nejbližší kemp Njivice kde po výjimečně dlouhém hledání místa pro stan a jeho následném postavení konečně lezeme do moře.

Voda se zdá z počátku studená, ale když plavu, je mi v ní krásně a mám chuť si to pořádně dlouho užít. Teda až do chvíle, než si uvědomím, že zase třpytkuju…

Je asi šest odpo a tak s odlehčenými motocykly vyrážíme na obhlídku ostrova. Jedeme přes krk na Bašku, kde však údajně překrásné pláže nenavštěvujeme a vracíme se do města Krk, kde se zastavujeme na pizzu. Objednávám plody moře a táta „pro zichr“ nějakou obyč. Z každé si dáváme půlku a zase se nám povedlo pěkně se na noc přežrat. Nezbývá tedy než se po zaparkování strojů u stanu vydat na nedalekou pobřežní kolonádu, jejíž kouzlo zpestřuje na protějším břehu se blýskající tisíce světélek noční Rijeky. Je to šumné…

Míjíme spousty obchodů, stánků a především restaurací a barů. Já jsem přecpanej a tak mi vůně grilovaných potvor z moře vytažených spíš přihoršuje. Konečně se mi však daří vidět na živo chorvatské zmrzlináře v akci. Pohazují si s kopečky zmrzliny jako by to byly míčky. Rád bych jejich snahu odměnil koupí alespoň jednoho kopečku, ale vážně už nemůžu.

Jdeme spát. SMS jsou o poznání méně bolestivé než včera, tak ani Alpu nevytahuji. Na rádiu jsem naladil nějakou klasiku (asi Mozart), která se dá docela hezky poslouchat a tak usínám za zvuku smyčcového orchestru.

Den čtvrtý Středa 7.7.

212km

To je pohoda. Ráno beru housku a pití a jdu se nasnídat na břeh moře. Das ist nicht normal, das ist super! Motorky jsou zahřáté od sluníčka na tolik, že chytají bez sytiče. U brány kupuji pohledy a na schodech recepce smolím vřelé pozdravy z teplých krajů do chladné domoviny. Táta mezi tím zjišťuje, že to co mu píská u hlavy jsou netopíři. Není je moc vidět jen v takové malé štěrbince u střechy budovy recepce. Zkouším do jednoho šťouchnout propiskou a pak raději jedeme, bo co dyby to byl Dracula…

Krémování ochrannými faktory proběhlo až těsně před odjezdem a já mám tím pádem úplně mastné ruce a klouže mi plyn. Včera jsem byl celý krémem šestnáctkou a nohy vůbec nechytly, tak zkusím osmičku. Asi po dvou hodinách na to patlám ještě šestnáctku, protože mi nohy nějak rudnou. Před městem Novi Vinodolski, kde byla před lety na dovče sestra, dáváme v restauračce obídek. No jsme u moře, loni jsme v Polsku ochutnali několik druhů ryb, bude třeba nebát se a objednat pro Chorvatsko typické kalamáry. Táta vyměk a dal si k hranolkám raději čivavu – teda čevabčiči.

Má představa byla na drobno nasekané osmažené kousky jakés hmoty o jejímž původním tvaru nebudu mít nejmenší tušení. SMS z Čech mi přejí hodně štěstí a to je po přinesení pokrmu opravdu třeba. Patnácti centimetrová hovada kterých je na talíři šest mě poněkud uvádějí do rozpaků. S vědomím že sestra už toto taky jedla (pak jsem zjistil že ne) dávám dvě chobotnice tátovi a beru si kousek jeho masa na zajedení. Potvory žižlavý podivný jsem zdolal, ale že bych to chtěl ještě tuto dovolenou zopakovat to nemohu říct.

Máme v úmyslu dojet až k Starigrad Paklenici, tedy přibližně na úroveň Zadaru, zakempovat a dyštak se projet na ostrov Pag, z jehož severní části bychom se přeplavili trajektem a pak třeba přes vnitrozemí zpět.

Jedeme dál a dál po pobřeží a já si všímám další věci co mě na Chorvatských silnicích štve kromě asfaltu – chybějící svodidla. Daji si sem jen nějaký kamený patníky asi po deseti metrech a občas ceduli na které autíčko padá z útesu do moře. To že obrázek vychází z reality mi potvrzují za některými zatáčkami uražené sloupky.

Blížíme se k místu kde máme v plánu trajekt z Pagu a já dostávám chuť navštívit ho už teď. Nápad si okamžitě schválím a tak sjíždíme dolů k moři. 23 kun za moto a 12 za člověka je v pohodě a tak se po chvíli naloďujeme. Táta chce zůstat v podpalubí u motorky a hlídat jí jestli nespadne. Já vzhledem k tomu ze nepředpokládám že by moje motorka byla blbá (celou dovču když někde zastavíme říká táta ať dám pozor aby mi Suza nespadla ze stojánku, na což já odpovídám – „Když spadne tak je blbá“) jdu prozkoumat celou loď. Moře je úplně klidné a tak se ani po vyplutí loď téměř nehoupe a tudíž i Honda dostává důvěru motocyklu který není blbý.

Ostrov je ze severovýchodní strany skoro poušť. Jen malinké rostlinky a dál začínají keře. Jsou zde asi pastviny ohraničeny kamennými zídkami. Mě to tu připadá zcela opuštěné, táta tvrdí, že viděl jak tu ještě lidé hospodaří. Nevím. Dost sleduju mapu, ale jen aby to nebylo jako s těma perličkama.

Ve městě Pag toho mám plný brejle a jsem moc rád, že nacházíme supermarket. Lédo, vychlazené nápoje a nektarinky jsou dostatečnou zbraní proti horku, tak mám zas chuť pokračovat.

Až po křižovatku Ražanac–Zadar je silnice dost slušná, ale v těchto místech se směrem na Posedarje brutálně zhoršuje a já mám pocit, že mě někdo plácá prknem přes zadek.

Na Starigrad Paklenicu se dostaneme nejlíp po dálnici, bo jinak by jsme si moc zajeli. Teď když koukám do mapy dost dobře nechápu, proč jsme nezakempovali někde pod Zadarem ale na druhou stranu, alespoň je kam jet příští rok.

Nájezd na dálnici se koná přes zařízení, kde si vezmete z automatu lístek, zvedne se závora a frčíte. Teda vy nebo já. Táta ne. Nemůžu to házet jen na něj. Možná je tam čidlo na příjezd a tak když jsme tam vjeli oba najednou a já odjel… no prostě mu to lístek nechtělo dát. Pomačkal jim tam tlačítko jako když jste v nouzi (což byl) a chcete obsluhu. Po chvíli přeci jen automat dal a závora se konečně zvedla. Kdyby nebyl takový hic, tak docela veselá příhoda.

Co mi okamžitě zvedlo náladu bylo zazávodění si s českou rodinkou v autě. Vyjeli jako že mě předjedou, já podřadil a frrrrrrr… Pak už jsem se nechal předjet a odměnou mi byl úsměv a mávání od krásné slečny sedící v zadu (zřejmě za rodiči) vedle svého bratra. V tu chvíli to byl bratr určitě, ale protože už jsme je nikde nepotkali tak jsem ochoten připustit, že to mohl být i přítel. Mávám taky a ubírám, protože jen v triku a kraťasech není moc příjemné jet víc než stovkou.

Zakempování ve městě Starigrad Paklenice je trochu zdlouhavé. Nacházíme hned dva kempy vedle sebe tak vybíráme. Nakonec vítězí levnější menší s lepšími sociálkami a dvojnásobkem hvězdiček – se dvěmi. Cena je dohromady 118kn a to je slušné.

Koupání nenechávám na náhodě a všechno stříbro nechávám na břehu. Konečně pohoda. Z vody vidím až na motorky, netřpytkuji a tak si dnešní koupání opravdu vychutnávám. Navíc je několik lidí mnohem dál od břehu a tak se považuji za velice nepravděpodobnou kořist. Jen táta má peška. V minulém kempu nechal na stromě sušit plavky a asi tam zůstaly. Koupací oděv je tedy nouzově řešen červenými trenyrkami.

Po sprše si procházíme kousek pobřeží až k nejbližší restauraci, jejíž špagety coby teplé predjedlo bohatě k večeři postačuje. V kempu ještě čteme informační desky o národním parku který je hned za kopcem. Žijí v něm medvědi a vzhledem k teplému klima v zimě nehybernují. No nám by to stejně nepomohlo, protože je léto, ale snad žádného při zítřejší cestě po vnitrozemí nepotkáme.

Jdeme spát. Z jedné strany medvědi, z druhé žraloci, no idyla. Mé myšlenky však zcela jinam přesměruje rozhovor české rodinky jdoucí kolem našeho stanu. Táta radil dcerám, že mají poprosit o svezení a manželce se ospravedlňoval slovy:

„No co, musim je naučit taktiku…“

Rádio dnes hraje pěkný rock a hic je takový, že se dá spát na spacáku. Teda k ránu je lepší být v něm, ale celou noc se dá větrat.

Den pátý Čtvrtek 8.7.

245km

Motory se opět nemusí zahřívat. Ještě za branou kempu měním v bance ojra za kuny a pak frčíme do říše Bédi médi a válkou rozbitých stavení, tedy do vnitrozemí.

Dnes už se vlastně vracíme domů. Mám naplánováno jet na sever (ještě uvidíme jak moc dlouho vnitrozemím) a zakempovat někde u Novi Vinodolski.

Pažák jaxviňa a se vzdalujícím se mořem se to snad zhoršuje. Vjíždíme do hor a táta zkouší jet bez trika. I přes šestnáctku faktor však po hodině rudne a tak zas triko obléká. Nechápu, jak můžeme celé chorvatsko potkávat motorkáře v kožených a textilních kombinézách. Možná hrají „Vyděržaj pijaněr“.

Dnes jsem se chytře namazal krémem a poté si došel umýt ruce a tak mi neklouže plyn. Raduji se z toho ale jen chvíli, protože jsem si smyl i krém i na hřbetu ruky a už jsem v těch místech pěkně zčervenal. Zastavuji tedy abych se přimáz a udělal fotku zdejší krajiny. Okamžitě u nás brzdí auto s dotazem:

„Alles OK?“

To u nás nezažijete. Chci jet klikatou silničkou přes hory. Stoupáme zatáčkama a já se těším na průsmyk ve výšce 1044 metrů, jenže ten se nekoná. V místě, kde je postavená nová dálnice, silnice končí a dál jsou jen dvě cesty na které bych si možná troufl s endurem ale ne s SV.

Vracíme se tedy zpět a pojedeme na Gračac a odtud na Gospic. Ještě jedna zajímavost z této slepé horské cesty. Kousek před tím, než jsme zjistili, že dál už to nepůjde jsme projeli místem kde vyloženě smrděla zdechlina. Později jsme se shodli že šlo o chcíplého medvěda, ale v tu chvíli mi z toho moc veselo nebylo a ani by mě nenapadlo jít hledat co to doopravdy je.

V nedaleké vesnici je restaurace a tedy příležitost dát si něco k snědku a hlavně odpočinout si v klimatizované místnosti od horka. Jako všude i zde nabízejí k jídlu salát, což jsou listy hlávkového salátu. Nikoli jak bych já předpokládal, cosi se zálivkou. Naštěstí si to dávají u vedlejšího stolu dříve než stačím třeba jen pomyslet na jeho objednání. Výběr tu není nic moc a narozdíl od táty mě guláš neláká a tak doufám že jehněčí vývar dělají z masoxu.

Při jídle mě opět udivuje jak tu drží řidiči pospolu a už třetí auto zastavuje aby pomohlo s nastartováním starého Renaultu.

Prusmyk ve výšce 766 metrů je vcelku působivý a kdyby tu nebylo elektrické vedení, asi by to stálo za fotku. Za Gračacem však začíná krajina rozbitých domů a to já vyloženě don´t like.

Největší šok však zažívám za jednou vesnicí, kde zjišťuji že za mnou táta nejede. V duchu si říkám hlavně ať neni ve škarpě a třeba mu raději dojde benzín nebo tak něco. Skutečnost je spíš legrační. Měl v tankvaku špatně zavřenou flašku a už mu to teklo po nádrži a po nohou. Po nejnutnějších opatřeních popojíždíme někam kde nebudeme tolik na ráně náklaďákům. Zastavuju u cesty před domem, z nějž po chvíli slyším holčičí smích. Na balkónu se objevují dvě slečny. Já se spíše věnuji vysušení tátova tankvaku, ale když už si holčiny dali tu práci a náhodou jdou na procházku zrovna kolem motorek tak jim alespoň při odjezdu zazpívám motorem vytočeným na první tři rychlosti až k červenejm. Jo ta tmavovláska byla fakt krásná.

Krajina zde připomíná Slovensko. Vysoká tráva, louky za nimi kopce, jen kdyby tu nebyly ty rozbité domy. V Gospici, kde po 300km zase tankujeme, se s tátou shodujeme že války už bylo dost a raději pojedeme zase k pobřeží.

Dobře děláme, neboť Oštarijská vrata ve výšce 928 metrů s překrásným výhledem jsou opravdu působivým místem. Je tu i možnost vyběhnout na kopec k nějakému křížku, ale pěšky se mi teď opravdu nechce.

Sjíždíme k moři a po silnici, kterou máme projetou od včera putujeme k severu. Následný výběr restaurace není zcela šťastný, ale co, sedíme a jíst se to dá. Jen jak se koukám na motorku, tak mi připadá, že kufr mám trochu zakloněný, jako by se nosič v kloubech trochu pootočil. Mé zdání se večer v kempu při podrobnější kontrole potvrzuje, ale jde jen o povolené šrouby v kloubech, které pan imbus snadno dotáhl.

Ještě před Novi Vinodolski nalézáme v Klenovnici slušný kemp za 119kn. Radost z pěkného místa nám nejprve trochu kazí rodina s obytňákem co se nakýbluje hned vedle nás a definitivně to vzdáváme, když při koupání v moři plném ježků sledujeme, že přijel zájezd italských děcek a všichni se hrnou přímo na plácek před našim stanem. Vzhledem k tomu, že se chceme vyspat, narychlo stěhujeme motorky i stan z doslechu.

Večerní procházku zpestřujeme večeří v restauraci na samotném břehu moře. Dávám si těstoviny s plody moře a táta míchaný salát – tedy nakrájenou zeleninu. Sedíme, jíme a metr od nás narážejí vlny do břehu. Idyla…

Je čas jít spát. Proč jen jsem se zas tak přejedl. V Chorvatsku dávají opravdu poctivé porce.

Den šestý Pátek 9.7.

409km

Probouzí mě kapky deště bubnující do našeho stanu. Hm, lokální mrak. Obloha na západě nám však dává jasně najevo, že dnešní odjezd směr domov je jedině správné rozhodnutí.

Balíme. Sluníčko svítí, ale je jasné, že již za nedlouho jej zakryjí tmavě modré chuchvalce mraků. Jdeme do nepromoků a doufáme, že půjde jen o přeháňku. Chvíli hledáme tátovy gumové rukavice žluté barvy, které jsem nám oběma koupil pro boj s deštěm. Pak je hledáme ještě jednou, ale výsledek je jen rozhrabané věci, které se teď nechcou vlézt zpátky do kufru. Já to myslel dobře.

Nastává situace, které jsem se bál úplně nejvíc. Asfalt, který už za sucha klouže jaxviňa začínají smáčet první kapky deště. Přeháňka naštěstí trvá jen chvíli a tak jsme kromě zas…raných motorek nedoznali žádné újmy.

Dnes nemám náladu kochat se někde po okreskách a raději se snažím najet na dálnici. To se ale daří až v Rijece, ve které dost dlouho bloudíme. Je čas natankovat. Benzín v našich nádržích stojí celkem 112kn. Táta hledá drobné a protože nemá stovku, tak jdu platit s 212 kunami. Ještě koukám co jsme za stojan (pět) a pak se rozhlížím jestli tu nemají automat na kafe. U pokladny hlásím:

„Five“
„OK“

odpovídá pokladní a já se otáčím a koukám že opodál je kavárna. Jdu k mašině a popojíždíme dát si kafe. Když přijde na placení, táta mi říká ať zaplatím tou stovkou co mi zbyla. Dopr…DELE!!! Tak to je nejvyšší dýško co jsem kdy v životě dal. 450 korun.

Obloha se mračí, motorka přestává být tak hezká, zápěstí začíná bolet.

Nezbývá než nasednout na motorky a pokračovat dále. Než se nadějeme, dálnice končí a než se nadějeme podruhé, jsme ve Slovinsku.

Sluníčko svítí, my odsvlékáme stále více oblečení, kolem krásná kopcovitá krajina plná lesů, silnice se tváří, že neklouže a chvílema si ani nevzpomenu cože za blbost jsem u té benzínky udělal.

Na hranicích s Itálií mi docela trvá, než vyndám pas a tak když už tak zdržuji, raději si mě řádně prověřují přes počítač. Naštěstí mají starou databázi stíhaných osob a tak mě neodhalili, tudíž vjezd do EU nám je povolen.

Trieste projíždíme poměrně plynně. Hic je takový, že už jedeme jen v tričkách a riflích. Co mě tu ale překvapilo, to jsou skútry. Vždy když zastavíme na červenou, přiřítí se odzadu banda nízkooběmových bzučáků, kteří obratně kličkují mezi auty aby se dostali co nejvíce dopředu. V této činnosti pokračují i v jedoucí koloně a když to tak vidím, spoléhám, že zdejší autaři jsou na toto nejspíše zvyklí a se svým trošku větším skútrem tedy také zbytečně neotálím poslušnou jízdou v koloně.

Naposledy zastavujeme u výhledu na moře a já mu slibuji, že se snad ještě někdy uvidíme.

Cesta na Údine probíhá po správné silnici, tedy té, kterou jsem při cestě na jih netrefil. To už se blížíme k horám a pomalu se přioblékáme. Trochu je nám líto zašpiněných motorek od ranního deště. Po dlouhém pátrání se nám daří nalézt benzínku, kde mají kýbl s vodou. I přes to, že zde také tankujeme, nám pan čerpadlář poskytuje věci na umytí motorek jen velice neochotně a navíc pod podmínkou, že hadr nepoužijeme na motory. Debil. Namáčím tedy ještě papír na otírání rukou a výfuk spolu s motorem myji s ním.

Blíží se Tarvisio. Zastavuji aby jsme se trošku protáhli. Kolem projíždí motorkář na nějaké plastové stopětadváce. Přibržďuje u nás a ptá se:

„Alles OK?“

Jo ve světě si holt lidé pomáhají.

Nesnášim Australany a jejich dementní omezování rychlosti kvůli čemukoli na sedmdesát nebo i na padesát! Uklidnuji se tím, že chceme zakempovat tam co posledně. Ty sprchy tam byly lábuš! Jenže ve Villachu je objížďka a tak omylem jedeme podél Ossiacher See. Pokoušíme se nalézt kemp tady, ale nějak se nedaří. Poslední možnost je tedy vzít to ne zrovna nejkratší cestou přes Feldkirchen k Millstatter See.

Jsme uondaní, ale po odbočení na Radenthein mi překrásné zatáčky a dost dlouho žádné rychlostní omezení docela dost zvednou náladu. Poslední pauza na dnešní cestě je zpestřena tátovými hláškami:

„Už mě ty Rakušani pěkně štvou. Všechno tak strašně upravený, že už mi to leze na nervy. Třeba tady naproti. Má tu louku vysečenou jako by na tom chtěl hrát golf…“

„Jo to je golfové hřiště…“

Co dodat :-)

V kempu Golser nás vítají a já se s majiteli v pohodě domlouvám. Dostáváme stejné místo jako minule. Stavíme stan a já mizím ve sprše…

Večer si ještě dáváme v hospůdce pivo a kolu a pak už je čas spát.

Den sedmý Sobota 10.7.

562km

Dnešní den je těžké popsat. Celou cestu přes Rakousko nám prší. Navíc nejedeme po dálnici, a tudíž jsme občas vyhnáni nějakým průsmykem do výšin, kde je sakra zima. Pravidelně zastavujeme u autobusových čekáren, ve kterých se klepeme zimou a vzájemně se ujišťujeme, že to dnes zvládneme. U Rottenmannu navrhuji jet dále po dálnici. Tátovi se ale nechce a pak toho málem lituje, protože jeho Continentaly v zatáčkách na mokru dvakrát trošku ujíždějí.

Jedeme na Steyr a dále na Freistadt. Zde kupujeme v Hornbachu pracovní rukavice (5 ojro jedny), protože ty naše jsou jak houba. U benzínky se pak převlíkám do náhradních hadrů a tak vcelku suchý a konečně bez deště už začínám doufat, že vážně dojedeme. Chvílemi jsem ale byl skoro na dně a klepal se zimou. To už je ale za námi a dokonce nám začíná svítit sluníčko.

Čechy. Provoz na silnici na mě najednou působí strašně nebezpečně. Všichni tu jezdí jak prasata a dodržování rychlosti nikoho nezajímá. Welcome home! Najednou mi rakouská přísnost na silnicích vůbec nepřipadá nesmyslná.

Frčíme na Budějice. Ve škarpě tu leží Harley Davidson, ale na pomoc my nestačíme. To chce traktor. Jedem svižných 110. Najednou je přede mnou ostrá pravá. Brzdy a sklápím. Koukám do zrcátek. Táta jede rovně. FIX! V náklonu přebrzdil zadek a ten šel do smyku. Byl rád že to ustál. Naštěstí proti nic nejelo a taky naproti bylo odpočívadlo, takže na něj zajel, otočil motorku a pokračoval dál. Fuj tak to bylo o prsa korejské školačky.

Poslední kilometry celkem utíkají a zanedlouho už jsme doma. Konečně.

Závěrem

Až na poslední den se nám počasí vydařilo. Za týden dovolené jsme najeli 2554 kilometrů, viděli věci o kterých se nám ani nezdálo, koupali se v průzračném Jadranu a za to vše dohromady zaplatili asi 15 tisíc korun.

Nezbývá tedy než poděkovat strojům za spolehlivost a doufat, že tahle dovolená nebyla poslední. Tedy, nashledanou příště!