Obrázky v cestopisu
Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.
Rekreace v Jugoslávii '09
Rok se s rokem sešel a já mám zase možnost pěkně z tepla domova od sklenky s jedenáctiletým Beaujolajs začít vyprávět příběh z jedné stopy, pro tentokráte zažitý v osmi dnech na téměř třech tisících kilometrech projetých po zemích bývalé Jugoslávie.
Pominu teď všechny změny a životní události co se v poslední době udály. Nezbývá než zvednout hlavu a jet dál… alespoň na týden a bohužel… v menším počtu. V našich srdcích si jel ale celou cestu s námi…. ;-( (pozn. – tady už Beaujolajs nestačí a slivovice by to jen zhoršila). Nic naplat, je na čase popisovat krásno. A si pište, že dovolená Meliho byla sakra krásná. Nelze k ní rovnat pokus o dovolenou „motocestovatelů“ Čendy a Pájovce (pracovně nazvaná TOMI-k tour), kteří málem jeli na Zakarpatskou Ukrajinu. Kdyby si býval byl Tomík (řečený – Pájovec) nezapomněl vzít pas.
Tak tedy. Volný týden byl zajištěn, a protože už nejsem student, ba ani zaměstnanec ústavu, bylo plánování sakra hektické. Čenda ale musí za každou cenu nakreslit a vytisknout mapu trasy a tak sem od boku vyfiknul okruh přes Balaton, Bosnu, Černou Horu a chorvatským pobřežím zpět. Až mne překvapilo, že jsme pak v reálu téměř nic nezměnili… (kdo by si taky dovolil vyjet z Čendovo vytištěného plánu :-D ). Jediná čára přes rozpočet byl první víkend, jež se kryl s kamarádovou o dva měsíce odloženou oslavu 30tin. No nedá se nic dělat, slavit se musí.
Je pátek odpoledne, právě jsem dorazil z práce a spokojen s tím, že jsem včera stihl „něco“ zajistit, začínám s Pájou balit na motorku. Alu kufry mi opravdu udělaly radost. (A co teprve až mi pozítří Čenda poradí přidělat „karimatky“ na víka a nebudu muset při zavírání používat násilí.) Rozdíl oproti předešlým rokům je ale znát. Ešus, vařič s kartuší, hrnky a jim podobné záležitosti se vždy nasomrovali na CB-čko a tak i ultra dobře skladné (a pěchovatelné) hliníkáče téměř „praskaj ve švech“. Vyzbrojeni a nabaleni konečně můžeme frčet prvních 100 kilometrů - na sever do míst, kde nás po 2 dny bude opíjet a přejídat oslavenec Pepeee.
V osm večer jsme na místě, zábava začíná a já si ani nevzpomenu na málem rozbitou hubu před chvílí. Na poslední chvíli jsem totiž uznal, že už další auto nepředjedu a musim na brzdy a zařadit se – s nově obutými TKC se přeložená motorka navalila na předek a progres-neprogres se celá rozkývala jak Šmicr při pokusu o sambu ve StarDance… a já si pak málem šel vyklepávat nohavice.
Oslava narozenin je velkolepá - pro někoho do 9 do rána, pro nás jen do tří, ale přes tenkou stěnu stanu, jako by jsme slavili dál… Díky vám KAMARÁDI!!!.
Sobotu si užíváme další a další přísuny jídla a pití, které prokládáme rácháním v bazénku, kde si já na celkem „ucházející“ matraci s pivem v ruce hraju na Bolka alias Kurvahošigutentag. Narychlo pak pomocí papírové mapy (tu mám od předloni bo jsem málem jel do Albánie – nic méně nakonec „dopadl“ bratranec na Slovensku) odlaďuji v Anči první dva dny trasy a ukládám pár POI z motoride.sk. Zdá se, že splníme a ještě překročíme.
Nu a ještě než půjdeme spát a nabírat tak síly na zítřejší velký den, musím představit účastníky týdenního rekreačního, ozdravného masírování hýžďového svalstva:
První motocykl – tedy Honda (Přesalp) poveze mne (Meli) spolu s Pájou (Beky).
Druhým strojem jest Yamajka Fazer (Lejzr) s naším kamarádem (nejen) v jedné stopě - Čendíkem, kterého tímto zprošťuji přízviska greenhorn – a povyšuji ho na hodnost desátníka.
K vysvětlení, proč zrovna můj motocykl je první a proč zrovna "desátník" mohu sdělit toto. První, protože jsem VEDOUCÍ! A desátník? – to se dozvíte už zítra večer… nic méně v tomto duchu od nás Čendík dostává maskáčový klobouk (z pouti), který sebou ke své nesmírné radosti zítra poveze.
Neděle 9.8. 480 km
Ačkoli jsme vstali poměrně brzy, vyrážíme až v nějakých čtvrt na jedenáct. Trochu se uklidňuju tím, že loni jsme k Balatonu – a to až na jeho jižní stranu k Siofóku - zvládli dojet za odpoledne. Loučíme se tedy s oslavencem a všemi ostatními, kteří jak se ukázalo, jsou buď těhotní, nebo dokonce jedno až dvě děcka už mají (inu už jsem ve věku kdy se to stejně starým kamarádům holt přiházívá). Důležité je, že právě teď jsme středem pozornosti MY a s posledními slovy „Já jsem vedoucí“ – si uvědomuju, to OPRAVDU ZAČÍNÁ!
Cestu na Balaton už jsem popisoval loni, takže se podívejte do minulého cestopisu. Nebudu se s tím přeci psát dvakrát. Pravda, mírné odlišnosti se vyskytly. Jmenoval bych například fakt, že jsme vyráželi odjinud a směřovali jinam a shodná cesta tedy byla jen v úseku Brno – Mosonmagyaróvár (prostě městečko za HU hranicemi), dále jsme například na rozdíl od minule zmokli, taky jsem ehm… jaksi podcenil odpor vzduchu na dálnici s hliníkovýma kuframa… no a tak dále a tak dále. Prostě nuda nuda, šeď šeď. Nic co bych tu chtěl rozmazávat…
Snad jen sám pro sebe si zde poznamenám pár bodů dne, které můžete klidně přeskočit, až řekněme na dobu po 20-té hodině večerní…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Toto je má osobní soukromá a osobní část textu: NEČÍST!!!
Takže v Chocni tankujeme do plnejch a Čedník kontroluje tlak ve svých dvousměsových Michelin Pilot Road2. Při pohledu na něj by mne ještě ani ve snu nenapadlo, že tato činnost (nebo alespoň pomyšlení na ni) bude naplňovat celou moji dovolenou. Pokračujem na Svitavy a dál na Brno. Na cestě, jejíž nejjižnějším bodem má být Černá Hora by bylo trestuhodné nezastavit u benziny s prodejnou pivovaru Černá Hora. Dáváme si tu každý po limonádě a do taknkvaku přibaluju černohorskou „Pivní režnou“.
Už společně najíždíme na dálnici a drtíme kilometry k jihu. Počasí nám přeje jen do Bratislavy. Zde začíná pršet tak, že musíme do nemoků. Maďarské hranice projíždíme jak ve skafandrech, abychom hned za nimi zastavili pro výměnu nejakého obolusu. Čenda s Pájou jsou v budce a já moknu u motorek. Každá voda ale nakonec steče dolů, a… po pár kilometrech už frčíme bez igelitek na suchém asfaltu. Paráda. Jen ty TKC jsou na té naložené motorce podivně nestabilní. Při překlápění z jedné strany na druhou, jako by zadní kolo „popocházelo“ do strany… To jsem nečekal – za úvodních cca 500 km, které jsem s nima před dovolenou nalítal, se zdály stabilní jako E-07 nebo Tourancky co jsem měl před tím.
Na jedné z pauz dojídáme masíčko, kterým nás oslavenec vybavil a přemítáme o možnosti nákupu a také tankování. Čendíkovi Lejzr bere ultra málo, takže je to na mně. Já jsem zvyklej, že palivoměr 100 km ukazuje plnou, pak se během následujících 100 km přehoupne z max k min. a pak mám 100 km na natankování. Tedy za běžného provozu… ehm
Přibližně ve čtvrt na 8 míjíme benzinku, jenže je v protisměru. Chci se k ní vrátit, ale když už jsem odbočil, vidíme tu market. Tak nakoupíme. Navíc se na parkovišti můžeme vyfotit s vyhlídkou na zdejší hrad (Sümeg). Ostatně tím jsme se kochali už na příjezdu silnicí č. 84. Nakoupené vínko mi dodává optimismu a s Ančou v ruce se rozhoduju popojet ještě 15 km k další benzínce. Kdo by se vracel…
Nyní bych rád poznamenal, že ještě není po 20 hodině!!!
Tak tedy vyjíždíme a cca po kilometru cítím, jak motor na chviličku vynechal. Sakryš. Motor frčí dál, ale po dalších 3 km už je to jasné. Došla šťáva. Rychle otáčím a pokouším se dojet zpět. Neujedem ani pár set metrů a motor zdechá natrvalo. A kruciš.
Pája slézá z motorky a jde škarpou. Já rychle tlačím k nejbližší odbočce do polí. Je to kousek, ale zahřál jsem se. Čendík místo aby vytáhl foťák, tak mi pomáhá tlačit. V tuto chvíli jsem byl rád, nic méně fotka jak tlačím, by mohla být fajn… Rozebírám půl motorky, abych se dostal pod sedlo (klasika). Tam k mé nesmírné radosti nalézám hadičku a jdu přestát do PET-ky. Ještě že Lejzr není tak rozežranej jako ta naša.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dojíždíme nazpět k benzínce, kterou jsem před půl hodinou zavrhnul. Tankujeme a raději nepočítám spotřebu. Je po 20 hod!!! a my se už opravdu blížíme k Balatonu. Na posledních kilometrech ještě potkáváme magora, který předjíždí, i když jedeme proti (od teď zapínám přídavná světla) a pak už zbývá jen vybrat kemp. Náhodně sjíždíme podle jedné z cedulí a po zjištění ceny a vzhledu kempu se rádi ubytováváme.
Náš desátník rozbaluje svůj bivak. Zde si dovoluji jednu vsuvku - těsně před již zmíněnou TOMÍk tour totiž Čenda kupoval novej foťák v černé barvě (narychlo měli jen stříbrný tak pořídil ten) a stan, o jehož typu a velikosti se rozhodoval už rok. Nakonec si koupil pro osamoceného motorkáře poněkud nečekaně (teda nečekaně jen pro lidi, kteří Čendíka neznaj) „ideální rodinný stan pro 4 osoby“ Hannah ATOL a aby toho nebylo málo, tak rovnou v maskáčové barvě. A právě proto je desátník!
Jako vždy na cestách, pocucáváme už během stavění našich obydlí místní pivo. Pak přichází čas na večeři. Nechce se nám vařit a proto jdem do restaurace, kde každý volí něco jiného, jen přílohu máme stejnou – osmahlou zeleninu. K tomu místní vínečko a pak ještě ty bublinky, které jsme cestou pořídili. To už sedíme na břehu Balatonu a zatímco se Čendík snaží tvořit umělecká fota, já na Páji vyzvídám, jestli se jí víc líbí hory nebo pláž a moře. Odpovídá, že hory. Pak mi doporučuje pro dnes přestat pít, protože mám řeči, jako bych jí znovu zkoušel zbalit… Jenže to ještě neví, že každá voda…
Pondělí 10.8. 370 km
Probouzím se brzo. To je proto, že na rozdíl od ostatních já vím, kolik km potřebujeme dnes ujet. Zkouším své (již tradiční):
„Sokolíci, vy nepojedete do Ouměřic?“
Pája jen něco zabručí, ale Čendík se dá ukecat na ranní plavču v Balatonu. Když pominu jedno šlápnutí do bahna tak bylo příjemné a osvěžující. Ještě je třeba zkontrolovat zadní pneu. Tlak byl pod 1 atmosféru… tak proto asi včera ta motorka tak plavala. Po provedení hygieny a rychlé snídani (bohužel až ve třičtvrtě na deset) vyrážíme - obohaceni o Čendíkovu radu umístit karimatky na kufry - k jihu.
Objezd části jezera se konal jako obvykle za dost zvýšeného provozu. Ještě poslední ohlédnutí na maďarské moře a pak už jen poměrně nudná pasáž k chorvatským hranicím. I když ona zas tak nudná nebyla.
To jsme takhle odbočili z asfaltu do stínu na prašnou cestu za účelem kafe a odpočinku… Je hic na padnutí. Stojíme každý v jednom pruhu cesty, což samo o sobě už tak nějak zapříčiňuje, že za chvilku jede auto a já musím s Přesalpem uhnout. Neuplyne ani pět minut a kolem nás projíždějí dva zdejší bikeři (na něčem připomínajícím Stadiony). No nic, nasedáme a pojedem dál. Nepojedeme. Čenda na mě volá, že mám uplně prázdnou zadní gumu. Takže zase zpátky do stínu.
Jsou dvě možnosti. Volím tu rychlou a méně pracnou, tedy použití spreje na opravu (lepení duše odkládám na příště). Nejdřív pochopitelně hledáme případný hřebík, ale tak nějak je mi už jasný, že problém je jinde. Už od výměny pneu v zimě mi zadní pomalu ucházela. Bylo to ale natolik zanedbatelné, že jsem to neřešil. Nejspíš povolila nějaká stará záplata. Vyndávám specielní sprej, který jsem pořídil kdysivává a už už jsem snad i myslel, že ho nikdy nepoužiju. Zvěsti o jeho nefunkčnosti rozptýlil Čenda, který ho použil loni po návratu z Francie. Prohlížím si tedy vybledlý návod a za Čendovo kamerování (na foťák) šroubuju konec hadičky na ventilek. Teď už zbývá jen odhadnout, kdy je to dost… Nebojím se toho a plním jak to jde. Následně je nutno (dle návodu) ujet několik km a upravit tlak. Tak tedy sedáme a opět vyrážíme – k nejbližší benzínce. Opravdu jsem se toho nebál, protože je tam přes 4 atmosféry.
Od téhle doby musí Čendík každou chvíli hlásit jestli je guma dobrá a já přemýšlím kdy zase zkontrolovat tlak. Po asi padesáti km opět stavíme a já zjišťuju zase o atmosféru víc, než kolik jsem nařídil u minulé benzínky. Pro tohle můžou bejt jen dvě vysvětlení. Buť se ten bazmek zahřátím rozpíná, nebo jsou špatně kalibrované měřáky. Ale o tolik snad ne…
To už vjíždíme do Republika Hrvatska. Krajina se mění a my přeci jen překonáváme i nějaké to převýšení. Úsek 125 km v této zemi jest bez úlovku nějakého zážitku nebo fota. Je to škoda, protože to co stálo za vyfocení se buď fotit nesmělo (cosi jako tabáková plantáž) nebo jsme to ani neviděli (značky „pozor miny“).
Stojíme na lesní cestě a já nadhazuji zmíněnou absenci cedulí. Na to říká Pája, že ty přece byli v těch lesích asi před 20 km.
„No to jste měli říct, že je chcete vidět!“
Škoda. Žádné další už nepotkáváme a to mrzí asi nejvíc Čendíka, který v práci slíbil, že tu ceduli vyfotí zezadu :-D.
Vjíždíme do Bosny. Čenda si libuje, že na hranicích byla trošku fronta a chtěli po nás vidět doklady, což je jediný způsob, jak si opravdu uvědomit, že vjíždíme do nové země. Navíc to (podle jeho názoru) trochu zavání (ne)dávnými dobami, kdy dostat se přes hraniční přechod nebyla žádná sranda…
Neznalí poměrů věříme internetovým info a snažíme si vyměnit ojra za bosenské marky, to se v kurzu 1:2 daří u první benziny. Můj mobil mi napovídá, že nás ani nijak moc nenatáhli. Až časem (když nám všichni na marky vrací ojra) nám dochází, že tato výměna byla nejspíš zbytečná.
To už mám v Anči zaplou mapu Adria Route 2.30 a popravdě bych řekl, že sice je v těchto místech podrobnější, nic méně na silnicích, které má i CN Europe 2010 je vidět, že jsou méně přesné (což se týká např. zatáček). Tím jsem se elegantně (nebo možná nepřehledně) dostal k příležitosti vychválit si ten šťastný nápad pořídit navigaci. V Bosně jsme se totiž občas dočkali cedulí pouze v azbuce, tedy písmu, ve kterém dokážu přečíst pouze „KOHEU“. Nemít tady Anču, neříkám, že by jsme se ztratili, ale žádnej tuzex by to nebyl.
Na výjezdu z Banja Luka brzdíme u Diskontu piča (obchod s nápoji). Zásobíme se pivem a vínem a Čendík fotí semafor varující řidiče před přechodem pro chodce. Jeho animace běhu jasně naznačuje, že pěšák to tady mezi těmi šílenci nemá jednoduché.
Jedeme dál na Jajce. Když čekáte krásnou přírodu a ona tam je, je to paráda. Když ji ovšem nečekáte, je to úžasný. Kaňon řeky Vrbas se nám předvedl opravdu impozantně. O faktu, že tu mohou pustit znatelně víc vody svědčila čerstvě vybudovaná divácká pódia, čekající na své využití při světovém mistrovství „Rafting Word Champs 2009“. Jenže mýto je mýto, a žito je žito… a jestli nás včas neubytuju tak budu bit jako žito :-D.
Je po šestý a mapa slibuje nějaký kempík až u města Jajce bratru 50 km před námi. To by nebyla až taková vzdálenost, kdyby mne tak otřesně nepálily stehna omačkaný od sedla. Nevim proč, ale čím víc člověk spěchá, tím víc přírodních nutně fotografii vyžadujících scenérií potká. Tak se přihodilo, že oněch 50 km jsme jeli skoro hodinu a půl. To už je městečko Jajce ve večerním světle a Čendovo Phánasónic přepnutý na režim „západ slunce“ s fotkama dělá divy.
Sotva stačíme nasednout na motorky směr kemp, dává se do deště. Míjíme benzínku s příznačným názvem „BUDEŠ“ a já si říkám jestlipak to je odpověď na otázku – budu tu zítra řešit problém se zadním kolem?... Padající voda se projevuje jen jako rychlá přeháňka, která ještě než zastavíme před „Auto kamp PLIVSKO JAZERO Jajce“, přechází. Domlouváme cenu. Asi za desetinásobek je nám nabídnuta chatka. Takže stany.
Úterý 11.8. 285 km
V noci pršelo. Podle předpovědí nás dnes čeká chca nechca chca(nec). Ač vstáváme po osmé, vařením kafe a sprchou se zdržujem až do desátý. Na recepci si beru leták o Bosně. Při jeho zběžném prohlédnutí mne jímá záchvat smíchu. Ostatní spolucestující už brzy chápou proč. V pasáži o zdejších alko nápojích je totiž popisovaná šlivovica která mívá obvykle „OKROTNOST“ přes 50 %.
Ještě před městem fotíme ono jezero, podle kterého se jmenoval kemp, od nějž (a to byla věc se kterou se Čendík ne a ne smířit) žádné jezero nebylo vidět. Zajíždíme přímo k vodě a musíme konstatovat, pro Bosnu typickou skutečnost. Veškeré přírodní, nebo i člověkem vytvořené úkazy jsou krásné, ale vidět je znamená, že se člověk brodí v odpadcích. Všechny škarpy totiž vypadají, jako nově či déle založená skládka. Tady člověk musí uznat, že ČR od doby komančů pokročilo.
Tak a přichází benzínka Budeš. Stavíme, měřím tlak a zas jedna atmosféra dole. Fix! Dofoukávám a utěšuju se, že je chladno a jak se zdálo včera, ten bazmek plus mínus atmosféru udělá podle toho jak se zahřeje. Je to ale chabá útěcha a tak hodlám koupit jednu novou duši, ať mám rezervu. Od místa se dvěma pneuservisy bych očekával snadnější pořízení. Nakonec sem cca za kilo pořídil duši 17 palců, ale na šířku gumy asi jako jawka… třeba by se to nějak nafouklo ;-)
Ještě u benzínky přečkáváme náhlý slejvák a pak, že teda pojedem dál. Jenže cedule oznamující adepta do UNESCO – místní vodopád nás přiměje hned tak město neopouštět. Vodopád má tu výhodu, že se k vyhlídce na něj dostanete v sedle motocyklu. Pohled odtud je opravdu nádherný a člověku se ani nechce věřit, jak je možné, že se potkají dvě řeky o tolik metrů různě vysoko. Vysvětluju to tím, že je to určitě jen šméčko na lidi. Ve skutečnosti pravá řeka je jen ta dole a z ní čerpaj vodu nahoru aby měli vodopád. Čenda nám za chvíli přináší fotky téměř potvrzující mou teorii. Jen téměř, protože voda je sice opravdu k vodopádu přiváděna úzkým dřevěným žlabem – ale to jen na pár metrů, kvůli opravě části koryta.
Směřujeme na jih na Bugojno, odkud chceme pokračovat na Sarajevo. Krajina je krásná – teda ještě hezčí by byla kdyby okolní kopce nebyly schovány v mracích. Kopírujeme řeku Vrbas a z oblohy je evidentní, že se ocitáme mezi dvěma dešťovýma mrakama. Když přidáme, doženeme vodu před námi, když se zastavíme, dožene sprcha nás. A protože stejně každá voda nakonec steče… stavíme v první restauraci na časný oběd. Opravdu časný, neboť je necelých třičtvrtě na jedenáct.
Sedíme na zahrádce, a zatímco Čenda je s fotoaparátem fascinován grilem s ovečkou otáčeným proudem vody z hadice, my u sklenky zajímavého nápoje „Cockta“ vybíráme z menu. Chci se optat vrchního, co jsou ta poměrně levná jídla a ten si raděj volá kamaráda. Po chvíli vysvětlování se domlouváme na 3 různých jídlech a k tomu polévku. Co? Aha – ty tři jídla jsou už něco jako polévky… hm tak nic dalšího (jazyková bariéra byla v tomto případě značná).
Po chvíli nám jsou doneseny tři polévko-guláše s výtečným chlebem. Člověk se ho moc nenají, protže je to jak pěna, ale je dobrej.
Po jídle se vydáváme na další cestu. Začíná pršet a tak zase nemoky. Jedu jako připosranej, protože tomu asfaltu nevěřim ani za sucha. Rozsekané auto za jednou ze zatáček mi dává jen za pravdu. To už celkem obstojně chčije a tak brzdím u jednoho z klasických nedostavěných domů u silnice, abychom se pěkně pod přístřeškem (možná v plánovaném obýváku) obrnili proti vodě i na rukavicích a botách. Nebýt opruzujícího děcka, ani by se nám nechtělo zase do sedel. Ukrajujeme kilometry střídavě v lijáku, střídavě téměř po suchu. Ve městě Bugojno mám prvně v životě na vlastní sluch možnost poslechnout si z ampliónů z mešity zpívanou modlitbu. V tu chvíli jsem na malý, ale opravdu malý okamžik začal mít pocit, že to snad není dovolená ale expedice :-D. Pro mne osobně skutečně hezký zážitek.
Počasí je ale neustále vrtkavé a tak při konfrontaci s oblohou a mapou navrhuju jet do Sarajeva jižněji, nebo to střihnout jen přímo k jihu. K jihu k těm krásným horám kdesi v dáli před námi. Čendík má ale vytištěnou mapku a z itineráře se přeci nevyjíždí. Usmlouvávám tedy aspoň tu spodní cestu na hlavní město. Dostáváme se na výběžek nad městem Prozor. Výhled je to parádní, jen kdybychom k tomu nezahlédli i zprava přicházející clonu vody do které se za chvilku ponoříme.
Ve městečku stavím u benzinky na (a přiznám se na této dovolené poslední) kontrolu vzduchu. Posloužil k tomu automat, kde se píše voda – ano to je vzduch :-D. Ještě něco přes padesát kilometrů deštěm, aby se nám konečně u jezera Jablanicko ukázala modrá obloha a co víc, jeli jsme i chvílemi po suché silnici. Nehody aut cestou a všechna ta mokrota jako by rázem byly zapomenuty.
Frčíme na Sarajevo a já si uvědomuju, že máme za sebou něco přes polovinu dnešního plánu – a to už je půl pátý! No však nemusíme dojet až k Černé Hoře. Klidně zakempujem dřív, když se něco naskytne. Tady je záhodno dodat, že polovina plánu znamená cca 150 km, tedy za příznivých povětrnostních podmínek nic nezvládnutelného.
Jak se blížíme hlavnímu městu Bosny, říkám si proč my se vlastně metropolím vyhýbáme. Vždyť centrum takového města musí být architektonická paráda (případně alespoň turistická). Přijíždíme k zácpě na obchvatu a v tu chvíli si vše uvědomuju… stavíme za náklaďákem a kolem nás se nahrnou malá otravující děcka umývající okna. Jasným gestem odmítám jejich služby, ale nedají se odbýt. V zrcátku vidim, že i Čenda má o zábavu postaráno. Stojíme tu dlouho a tak mi jeden snědej klučina přes všechny protesty oplácal plexi motorky a přední blatník a hned chce prachy. Ryzí češtinou se ptám, jestli mu náhodou nemr…dá a že nic nedostane. Gestem navrhuje že si aspoň protočí plyn. OK. Motor zavyl a kretén to drží na plnym. Servu mu ruku a za chvilku už slyšim vytočenýho Lejzra. No nic – je čas padat. Tady už nebudu ani minutu. Cpu se před náklaďák a pomalu předjíždim celou kolonu až k semaforům s nájezdem na silnici směřující k jihu. I tady je bandička cikáňat. Než se ale stíhaj k nám seběhnout, máme zelenou. Projíždím bez úhony, do Čendy prý ze strany někdo strčil – ale ustál to. Smradi mizerný.
Takže velká města fakt ne!
Na výpadovce brzdíme u marketu a vysíláme desátníka na nákup. Pája zůstává se mnou. Zdá se mi zbytečné být dva u motorek, ale samotnou ji tu nenechám a Pája s Čendou na nákup nechce. No nedivím se jí – nad každým kusem polemizovat jestli právě ten je to pravé, nebo raději ten vedle? :-D Dáváme chlebík se zbytkem salámu, odháníme somračku… no zkrátka takové ty běžné cestovatelské věci.
Bereme za plyn. Až na pasáže v lesích a okamžiky kdy na silnici míjíme stáda krav se docela dá jet. To je jednou stranou i škoda, protože některá místa si říkají o vyfotografování. Třeba ta rudou hlínou zbarvená řeka.
Míjíme městečko Foča, je půl osmé a k cíli, což by měl být raftový kemp, nám zbývá necelých 20 km. Jsme vyřízený, ale to co nám příroda přichystá v příštích chvílích - tedy alespoň mne - doslova nadchne. Poměrně velká silnice se z ničeho nic zúžila tak na jedno a půl auta max. je zařízlá do rudého úbočí srázu, z řeky pod námi stoupá hustá mlha. Jestliže jsem se odpoledne ocitl zpívanou modlitbou někde v orientu, pak právě teď prožívám něco, co jsem viděl na záběrech televize někde z Bolívie. Nevim jestli mám jen takovou představivost, ale prostě mazec.
To už ale vidím pod námi kemp. Odbočuju dolu a v nastávající tmě se v místě, kde předpokládáme recepci ptáme na možnost ubytování. 15 ojr z a všecky je paráda. A navíc v chatce! Domlouváme se, že nebudeme na Čendíka macešští a berem chatku pro tři. Pán tomu ne a ne rozumět a nabízí dvě chatky. Čtyřikrát mu opakuju že jednu pro 3.
Než nám nachystají lože, ukecává nás pán na srnéčí guláš, který splachujeme několika lahváči. Je čas přejet přes nakloněnou travnatou rovinu k chatce. Bez starosti dává i Lejzr a úsměv z xychtu mi bere až naše lože. Ano – chatka je jedno velké lože pro tři. Nic jiného tam není. Ehm… Jako vedoucí nařizuju že já spim uprostřed… Brou!
Středa 12.8. 205 km
Vstávám brzo. Jednak se mi chce… a druhak to ležení – z jedné strany Pája, z druhé Čenda není (minimálně z té druhé strany) žádnej tuzex. Ani náš desátník si zrovna neliboval. Vzhledem k tomu, že Pája chtěla spát u dveří, byl Čendík uplně vzadu kde se cítil uzavřenej, nemohl dýchat a přišlo mu mdlo. K tomu všemu jsem mu já (zvyklý mít na této straně vedle sebe volno) občas uštědřil ránu loktem atd. No však se tak moc nestalo :-D. Jdu s foťákem k řece, hygienuju a když na ospalce nic nezabírá zkouším je lákat na vůni snídaně.
Po výjezdu po trávě a srdečnym loučení s panem majitelem vplouváme do suchého krásně slunečného dne. Najíždíme na klikatou silničku která mne včera tak nadchla. Dnes bez mlhy od řeky sice nepůsobí tak exoticky, přesto je následujících několik kilometrů úžasným zážitkem který nelze fotografií přiblížit. Blížíc se k hraničnímu přechodu vidíme kemp na Černohorském břehu řeky který jsem měl uložený v navigaci. Tak to vysvětluje tu zdánlivou obrovskou nepřesnost bodu staženého z motoride.sk.
Přejíždíme hranice z Bosny, pak krásný dřevěný mostek a už čekáme na odbavení od pokuřujícího celníka ledabyle opřeného o sloup s cedulkou „zabranjeno pušat“ (kouření zakázáno).
Vjíždíme do malebného kaňonu řeky Piva. Slunce a krásně modrá obloha mi připomínají, že každá voda nakonec steče dolů, a to mi přivozuje mírnou nervozitu, zrychlený tep a myšlenky na zásadní otázku a to tu, jak se vlastně pozná nejkrásnější okamžik dovolené, když jedete uplně neznámými místy a netušíte co ještě může přijít.
Přišly kameny. Spousta kamenů, které včerejší deště uvolnily a které následně spadli na silnici. Musíme dávat pozor, ale hlavně si gratulujeme, že tudy projíždíme až dnes. Zastavujeme u prvních vyhlídek a já si to něco, co jsem stihl zařídit ve čtvrtek před odjezdem dávám do kapsy. Ne – ještě ne.
S Čendou se vzájemně střídáme ve focení – jedna motorka zastaví, vyfotí projíždějícího parťáka, vyfotí vyhlídku a jede dál. Jinak to prostě nešlo, protože by jsme tam stáli a fotili snad ještě teď. Přichází krásný most a několik tunelů úbočím skály. Čekáme na projíždějícího Čendíka, ale nejede a tak zajíždím do protisměru ke kraji na vyhlídku. Nikde nikdo, Pája fotí výhled nad řekou Piva a já s „něčím“ v ruce helmou ještě na hlavě bušícím srdcem poklekám a ptám se Páji, jestli si mne vezme… A protože každá voda nakonec steče dolů, tak se Pája dostane Melimu za ženu…
Po návratu do trochu myslícího stavu zjišťujeme, že Čenda pořád nikde. Rychle sedáme na moto a jedeme zjistit jestli se něco nestalo. Potkáváme ho po pár stech metrech – z motorky mu sdělujeme co se přihodilo a odpovědí je nám: „No já na vás čekám, kdyby jste nedělali voloviny tak jste mohli mít krásnou fotku!“
Čenda tak nějak logicky usoudil, že když čeká za námi, tak se dočká našeho průjezdu… nevím jestli si za tohle nezasluhuje odebrat hodnost desátníka :-D.
Co na to říká Čendík:
Tak abych to uvedl na pravou míru. Dohoda už z minulých výletů a dovolené byla taková:
„Zastavuj si kde chceš. Foť si co chceš. Nemusíš se bát, my na tebe počkáme. A když nás už delší dobu nebudeš dojíždět, tak se pro tebe vrátíme“.
No a na základě této úmluvy jsem čekal na mostě že jim udělám pěkné videjko jak projíždějí těma myšíma dírama. A oni tam zatím blbnou jako malí...
Plni dojmů (a já s úlevou že jsem nebyl odmítnut) dorážíme na hráz. Probíhá focení a dohady kde se občerstvíme. Tady se střídá moc touristů, tak až kousek dál. Neustále fotíme a postupně se začínáme vzdalovat přehradě. Stoupáme do kopců a když už si myslíme, že to nejkrásnější je vlastně za námi, přichází nová pecka. Čenda se nechá slyšet, že:
„Kam se hrabe Francie“
a
„Tohle snad ani nemohlo vzniknout velkym třeskem.“
Nacházíme se ne náhorní plošině která… no to nejde popsat – i fotky jsou jen slabý odvar toho co jsme ve skutečnosti viděli. Prostě se sem musíte podívat ať to můžete sami ohodnotit…
Po velké silnici frčíme na Niksic. Sem tam přibrzdíme na foto. Jezdí tu hodně VW Golf-ů a nemálo jich je bez SPZ. Vtom kolem nás projíždí jeden, kterému nejenže kouká pátými dveřmi několik klád, ale zároveň má další uvázány za tažné zařízení a vláčí je po silnici za sebou. Jiný kraj…
Před městem se stavujem na oběd. Už skoro nemyslím na to, jak se pan doktor kochal zdejší architekturou – tedy vzduchem vedené betonové schodiště do prvního patra rodinných domků – a brzdícího auta - kvůli tomu vlevo odbočujícímu před ním - (jsem) si tedy všiml na poslední chvíli. To znamenalo jít do plnejch a smeřovat to někam mezi auto a škarpu. No né, motorka za to vzala a dobrzdil jsem i s rezervou – uffffff.
Tak tedy oběd. Neumíme čenohorsky a tak z menu kde nám paní ukazuje stať o národních jídlech volíme první tři. Teoreticky očekáváme já a Čenda to samé jídlo jen on to má dražší – s medem, prakticky dostáváme vlastně všichni jáhelnou kaši. Je to lepidlo na střeva, ale toho si tu jsou dobře vědomi a proto ke každému talíři dostáváme hrnek s hmotou něco mezi kysaným mlékem a jogurtem, evidentně „průrazného charakteru“ ;-). 15 ojr za jídlo už bereme jako pevnou taxu.
Po dalších dvou hodinách mi přijde, že tahle silnice je zkrátka moc rovná a velká. Podle mapy vede souběžně (za řekou) jedna menší. Na čúrací pauze se domlouváme svěřit se aničce, resp. mapě Bosny a Černé hory. Naše marné snažení najít trasu můžete vidět na následujících třech obrázcích. První je nepodrobná celoevropská mapa, kvůli které jsem na cestě využíval SCG Route 2.00 (druhý obrázek). Hledali jsme kde je na mapě vyobrazená silnička ale nedařilo se. Nakonec jsme se upocení vrátili na velkou highway. Až teď doma s novou aktualizací Adria Route mi došlo jak marná byla naše snaha (viz poslední ze tří obrázků).
V Podgorici brzdíme nejprve kvůli nákupu nafukovacích lehátek na očekávané řádění ve vlnách a posléze u marketu na nákup jídla a pitiva. Tady už přestává sranda a hic je takovej, že musíme odsvléknout. Odteď až do odvolání jedeme v kraťasech, tričkách a sandálech. Člověk se o to víc bojí v zatáčkách, ale to se nedá nic dělat.
Po několika kilometrech se blížíme Skadarskému jezeru. Jeho plocha z velké části zarostlá vodním hyacintem mi připomíná můj studijní pobyt v Nizozemí, resp. problematiku Viktoriina jezera, kterou jsme se zde v jednom předmětu zabývali. Je fajn když si můžete udělat alespoň přibližnou představu o čem tenkrát byla řeč. Čendík má touhy objet toto jezero a přidat k navštíveným zemím na této dovolené Albánii. Počet dní dovolené nám však na jakékoli protahování nedovoluje – a ano vlastně za to může i Pepa kvůli kterému to zkrátka nestihnem.
Směřujeme k moři. Černohorské moře je údajně pravý tuzex a opravdu se na něj těšíme. Nově zbudovaný tunel nás k němu přivádí mnohem dříve než stará cesta. Sice přicházíme o serpentýni nad Petrovačem, ale můžeme aspoň začít hledat kemp. První odbočení k moři je jen trápení se provozem a návrat od přelidněné pláže. Kousek před Petrovačem se ale již daří. Kemp za klasické 15 ojro (jak jinak na této dovolené). Trošičku problém je, že levná cena odpovídá vybavení. Stany se tu staví na udupané dlouhé a neposečené trávě, WC jsou charakteru – raděj zaběhnout za keř, sprcha je venkovní s kusem igelitu místo zástěny. Na druhou stranu místo pro stany jsme si vyjednali pěkně u stromu a s karavanem za zády. No vyjednali – pánovi z obytného auta jsme dali loknout naší černohorské pivní režné, a bylo ujednáno. Takže jsme tady, na nejjižnějším místě dovolené – v Černé Hoře. Pálenku dopijeme až o dalších večerech. Máme tu ještě bosenské pivsony a hlavně! – musíme nafouknout lehátka a do vody!
Nafukování jde sakra těžko a protože kompresorek nejeví přílišnou účinnost, nakonec „tlačíme“ zase jen hubou (ideální záležitost při pití piva). Ta paráda (když už si teda člověk konečně najde rovnováhu a nepřevrací se pořád do vody) ležet na lehátku v móři a nechávat se houpat vlnkama… Kam se hrabe bazének před pár dny.
Máme celkově krásný a povedený den a nelze ho zakončit jinak, než zajít si do nějaké hospůdky. Cestou kupujeme sušené fíky, a pan prodavač nám ukazuje fotografie své rodiny a sebe jak prodává na trzích v různých městech. No a co jako… ;-)
Z hospůdky píšu domů SMS s dnešními dojmy a jen tak mimochodem že jsem požádal Páju o ruku.
Jdeme spát – zítra se začínáme prodírat pobřežím k severu.
Čtvrtek 13.8. 171 km
Ráno máme v plánu nejprve moře. To, společně s pojídáním vodního melounu nám vydrží až do půl jedenácté, kdy vyrážíme na další kilometry směr Budva a především velice zajímavou věc – mořem zatopené údolí mezi horami – Kotorský záliv. Ten objíždíme celý dokola. Provoz stoupá až nesnesitelně, potíme se jak hyeny, ale i přesto tu a tam stavíme – třebas v centrech městeček na nějakou tu fotku. Však kam by jsme spěchali. Na severní části zálivu se nám konečně daří najít místo k pauze obsahující nejen stín, ale k Čendovo nezměrné radosti také plastovou židli, kde se může nechat nafotit v roli starousedlíka kochajícího se (tak jako každý den svého poklidného života) výhledem na záliv. Inu takový už je nás desátník… :-D
Loučíme se s Černou horou. Kolona kterou si nějak neodvažujeme předjet ubývá jen velmi velmi pomalu. Posílám Páju schovat se do stínu a sám (s desátníkem po boku) trpím na slunci. Černohorci nás pouští, teď ještě vstup do Chorvat. Tady už takové zdržení není a my konečne vjíždíme do země, jež je celé léto druhou domovinou Českých rodin. Na SPZ se toto okamžitě projevuje a od Makarské výš už to je extrémní. Teď ale řešíme jinou věc. Máme hlad. Vzhledem ke sluníčku by bylo nejlépe schovat se někde na zahrádku restaurace. Máme „štěstí“ a jednu po chvíli nalézáme přímo u silnice. Stará kouzelná babička, co by kuřeti neublížila nejprve souhlasí s ojrem a protože nikde nemá jídelní lístek jmenuje nám její menu. Mimo jiné slyšíme špíz a tak všichni dáváme. K tomu hranolky, kolu, pak ještě jednu… no a jdu platit. Kouzelná babička začíná počítat a počítat a 48 Euro. COŽE? Počítá to ještě jednou, ukazuje mi to rozepisuje a pořád stejná cifra. Krom již standardního potu mne zalévá ještě onen klasický „studený“. Nakonec pani dávám co si řekla a doufám, že se tim zadáví… Tohle je typický příklad toho, že člověk nemůže nikdy přestat být ostražitý. Jednou se nezeptáte na cenu předem a máte oběd, jakej svět neviděl.
Pozn.: Stále ještě si vedeme lépe než Pájovec z již zmíněné TOMÍ-k tour, který si dal na Liptovské Maře pečené koleno za cca polovinu naší společné útraty u kouzelné babičky a navíc ho měl uvnitř zmrzlý…
Znechuceni sedáme na stroje a pelášíme na Dubrovník (zde si musím vyslechnout jaká je škoda že není čas na procházku městem). Pominu-li všechny ty parádní výhledy a kochání se celou dobu na pobřežní magistrále, začíná se blížit období hledání kempu. Dobrá, uznávám, že jsem bulnul kemp který byl evidentně hned u vody, ale prostě jsem chtěl ještě kousek jet. Další kilometry bohužel silnice stoupá a tak jakékoli odbočení ku břehu je Čendou sarkasticky komentováno v duchu:
„Dokud jsi byl v úrovni moře tak nic a teď chceš jako hledat kemp který bude přímo u vody?“
No co už, snažím se a jsem rád, že sebou mám svoji nastávající, které se mohu svěřit jak mne Čendík sere a na něj se pak dál tvářit jako že je vlastně hezké jak rýpe (teda radí) a že je pořád můj dobrý kamarád. :-D
Asi třetí pokus, který znamená náhodně několikrát odbočit podle cedulí a jet cca 2 kilometry po uzounké silničce po břehu za přiblblym dědou v autě, se vydařil. Kempík se skládá z teras a je více méně na nás kde se ubytujem. Volíme tu, na kterou se krom stanů vejdou i motorky. Stavíme stany a pro mne naštěstí, Pája nachází v našem (včera kvůli vedru celou noc otevřenému) stanu pavouka. Pavouka takových rozměrů, že na něj volá Čendu. V tento okamžik kvituji svou před chvílí hranou náklonnost k tomuto člověku. No řeknu vám – byl to teda údajně nějaký obyčejný domácí pavouk – nic méně za velikost by se nemusela stydět středně velká malá myš. V mých očích měl teda skoro metrdvacet v lopatkách. No je čas dát si další lok pivní režné…
Srkáme Pivko a frčíme do vody. K parádní koupačce nám ještě přispívá efekt zapadajícího slunce. Když jsme již dostatečne vyráchaní, je na čase vynalézt nějakou novou zajímavost. Tou je pro dnešek pivo do sprchy. Podáváme si ho s Čendíkem mezi kabinkami a hltavá Pája zapomíná, že si nechtěla namočit vlasy a mohutně zaklání s plechovkou u pusy směrem do vodního proudu…
Tak a co včíl. Vařit se nám zase nechce, na spaní je brzy a tak se vydáme na pěší výlet do městečka. Poměr restaurací a hostů je zde jednoznačně ve prospěch přeplněných hospod a tak chvíli trvá než se usalašíme v pizzerii. Vzhledem k zjištění, že Chorvatsko není až tak předražené a kouzelná babička nás zkrátka jen natáhla jak východní němce, objednáváme 2 ks „italských placek“ a jednou lasagne. Mezi tím usrkáváme pivečko a moudře hovoříme.
Popisovat zpáteční cestu a to že jsme šli spát už nemá cenu. Zastavit se ale musím u jedné velice důležité věci – u vymyslítka. Vymyslítko je úžasná věc, kterou stvořil Čendík na jinak opomenutí hodné cestě do kempu. To si vezmete například stéblo trávy a rozkmitáte ho. Při vhodně uděleném kmitu vznikne „vějíř“, který v našem případě byl evidentně přerušovaný, což dokazovalo, že pouliční lampy pod kterými právě stojíme nejsou žárovky, ale zářivky. Heuréka! Světe žasni :-D
Dorážíme do kempu kde vidíme, že nějaký němec narval choppera až za naše motorky – naprosto nepochopitelně se procpal do míst, kudy teď nemůžeme projít ke stanům… pitomec.
Pátek 14.8. 342 km
A je tu další den. Dojčlandi na motorkách taky balej a já polykám jedovatá slova a s milým úsměvem přidržuju větve fíkovníku, aby to pako mohlo vyjet spoza mého Přesalpa. Následně na to napadá Čendíka, že by si dal pár foteček „ve stínu pod fíky“.
Sbaleno, zaplaceno, sedáme na motorky a po pobřeží pokračujeme k severu. Za dvacet kilometrů nás čeká věc, o které jsem vůbec nevěděl. Bosna má kousek pobřeží, a tak z Chorvatska do Chorvatska musíme přes dvojí hranice. Naštěstí je přejezd rychlý, skoro jako šengenský.
Frčíme s neustálou vyhlídkou na moře. Chvílemi je tu dost nový asfalt, ale kraťasy a tričko mne silně odrazuje od nějakých větších akcí. Chvílemi jsme rychlejší než auta, chvílemi o dost pomalejší. Ale zase jedeme pořád celí, živí a zdraví. No a vo tom to je…
Krom přibývajících Čechů se u silnice začínají objevovat billboardy s českou vládou, - ve stylu „tady nás můžete pustit k vodě“ – zajímal by mne názor Chorvata… názor – sice ne na reklamy ale na mou motorku však brzy dostávám. Na jedné z pauz u nás brzdí domorodec na scooteru prohlašující se za požární stráž. Vnutil se mi s dotazy na Aničku, naši trasu atd. Chvilku mne baví, ale pak navrhuju odjezd. Poslední Chorvatova slova mne odrovnávaj: „To je čopr?“
„No to ti mr…dá ne?“
Řadim jedna, odjíždim, a jsem rád, že Čendík nic neslyšel a nemůže komentovat…
Po obědu a několika dalších pauzách projíždíme celé ČR známou Makarskou. Ty hory tady jsou opravdu impozantní. Město při magistrále už ani tak ne. Míjíme úseky zcela shořelých lesů a pak, abychom přeci jen nějaký ten kilometr natočili, zajíždíme před Splitem na dálnici.
Jede se mi… blbě. Motorka jako by neuměla víc než 130, fouká tak že mne bolí za krkem, a ceklově to je prostě o ničem. Navíc zbytečně oddaluju pauzu a je mi to zpoza zad vyčítáno. Další část dálnice se snažím sedět nějak… no jinak. Je velký protivítr – tak proto motorka nechce moc jet. Říkám si na co bych musel přesedlat abych s hliníkáčema a takovou batožinou ve dvou proti větru mohl jet pohodlně třeba 150. No ze seznamu rozhodně ubývá jinak velmi zajímavá Tenére 660. Když zalovím v paměti tak proti větru bez zavazadel (ve dvou) občas i 120 bylo na SV nepříjemné – bo se mi turbulencema mlela hlava.
Po nějakých 140 km platíme mýtné na sjezdu u Zadaru a jdeme hledat kemp, kde jsme spali s tátou v roce 2004. Ehm hledám, hledám, chvíli si myslím, že jsem nalezl, ale buď jsme přejeli, nebo se to změnilo natolik, že to nepoznávám (pozn.: dle cestopisu fotek a mapy odhaduju, že jsme měli ješte pár km jet do dalšího městečka). Nevím, ale hlavně že máme ubytování a stihli jsme cestou nakoupit vínečko, které Čenda demonstrativně otevírá kamenem (viz. video)…
Skáčeme do vody a až na přemíru českého jazyka nám tu je vlastně parádně. Po koupeli a sprše (opět s pivečkem) jdeme do nedalekého restaurantu, kde si konečně dáváme kalamáry. Vlastně kvůli nim pořád chodíme do hospody. Právě ty jsem si chtěl po letech opět dát a jinak jsem mohl jíst instantní polévky… možná. Potvory z moře vytažený dává Čendík a já. Pája má rozum a objednala si zeleninový salát. Pro příště si budu pamatovat, že stačí jedna porce kalamár pro dva – na ochutnání – a pak to chce normální jídlo na spravení chuti…
Sobota 15.8. 410 km
Balíme s vědomím, že nám zbývá jen kousek cesty po pobřeží, abychom v Karlobagu odbočili na východ, za neustálého focení poloostrova Pag vystoupali serpentýnama z nuly do nějakých 1000 m n. m. na vyhlídku zvanou „Oštarijská vrata“ a několika posledními pózami do objektivů se definitivně rozloučili s mořem.
Vjíždíme do vnitrozemí. Najednou není takový hic a naše osádka jde do motohadrů. Čendovi se do Nazranu nechce, ale já alespoň můžu jet – no neřikám že v pohodě, protože těm jejich silnicím já nevěřim, ale minimálně jedu s lepším pocitem.
Na obzvláště hezkém místě zkoušíme točit průjezdy, ale bude to chtět ještě trénink. Najíždíme na silnici č. 1 a míříme přes Plitvická jezera na sever. Je trochu škoda, že ze silnice člověk nemá šanci nic zahlédnout, ale davy lidí mne odrazují od jakékoli myšlenky na návštěvu místa proslulého filmem Poklad na stříbrném jezeře, kde m.j. Fred – známý také jako Horst Šimanský (děkuji ti švagře, bez této informace jsem klidně mohl dále a spokojeně žít) předvádí své herecké výkony.
Je čas na oběd a tak po poodjetí z takto turisticky profláklé oblasti brzdíme – v mém případě na luxusní porci jídla. Nad mapou plánujeme kam dojet a vychází mi to nejlépe na Slovinský kemp který jediný má Anča po cestě – kemp u města Ptuj.
Co to však znamená vážení přátelé. Tak předně si musíme uvědomit, že musíme využít dálnice od Karlovace přes Záhřeb až k Slovinským hranicím. Pak nesmíme použít slovinskou dálnici a hlavně – je sobota. To vše tedy představuje něco, co zažijete v pátek odpoledne na D1směrem z Prahy na Brno. Valící se proudy českých aut.
U Záhřebu se dlouho rozhoduju, jestli platit kartou nebo penězi – vyhrává karta a to nám šetří asi 3 km dlouhou desetipruhovou kolonu před mýtnicí. Paráda. Těsně před Slovinskými hranicemi však už nejde jinak než se drát dopředu. Nejprve stojíme kvůli tunelu (auta nesmí vytvořit kolonu před mýtnicí až do něj tak to včas zastavujou), pak se znovu prodíráme až k placení. Zlobí kompjůtr, ale opět se ukazuje, že moto má něco do sebe. Neohroženou taktiku volíme i na hranicích a šetříme spoustu času který se nám večer bude ještě hodit.
Díky obratnosti v ovládáni Anči se vyhýbáme dálnici a hledáme kemp. Bohužel nalézáme cosi u obrovského aquaparku, kde chtějí cca 16 ojr za osobu. Tak to ne- dle mapy by měly být kempy severně u několika menších vodních nádrží. Cestou hodláme nakoupit ale problém je, že je na nebevzetí pany Marie a to ve Slovinsku znamená, že je všude zavřeno. Markety, dokonce i některé benzinky jsou zavřené. V městečku Lenart – poté, co údajný kemp vypadal jen jako pár rybářských stanů (alespoň při pohledu od silnice) stavíme u otevřené benzinky, kupujem bagety a piva já zjišťuju co kemp. Domluva je složitá a teprve když ukazuju zpátky odkud jsme přijeli je mi vysvětlováno, že na druhou stranu od silnice je jiný rybník a u něj kemp je.
Jedeme zpátky na Svatou Trojici. Místo abych odbočil k vodě, jedu přes vesnici a ke břehu sjíždím až na jejím konci. Vede tu cesta podél vody. Stále doufám že tu bude i nějaký kemp, ale zatím jen občas rybář a po chvíli nějaká maringotko hospoda se spoustou slušně rozjeté omladiny. Ptám se na stany a je nám oznámeno, že kdekoli tady… hm že by prostě free spaní? No tady u nich zrovna být nechci a tak jedeme dál. Je to tu trošku off – pro mne vítaná změna, Čendík nevim nevim…Dostáváme se až na konec, kde je krásný plácek, ale nejspíš to bude parkoviště pro nedalekou hospodu. Jdu se zeptat a na jednu noc není problém. Perfekto. Sice bez sprch, ale zadax. Bivakujem a za odměnu odbíháme alespoň na jedno, ať z nás v hospodě taky něco mají. Sedíme, kecáme a sledujeme jak si DJ chystá nádobíčko. A do pr… dnes tu bude diskotéka…
Ležím ve stanu a v hlavě mi to i přes špunty dělá duc duc duc. Máme kliku – jen asi do dvou do rána…
Neděle 16.8. 466 km
Sakra to byl rozdíl. V noci byla skoro i zima. Ranní působivá mlha s rybáři na pozadí umocňuje naše zkřehlé pocity. Je tu poslední ranní čaj, poslední balení (za ten týden už jsme opravdu sehraní a každý má své úkony téměř zautomatizovány), poslední den na cestách…
Plán zní jasně – co nejdříve vjet na Rakouskou dálnici a valit na Vídeň. Po přejetí Slovinsko Australských hranic si začínám uvědomovat, že na těch „méně civilizovaných“ zemích něco je. Pravda všude se válí spousta odpadků, ale člověk má rozhodně pocit větší svobody než v tomhle až příliš úhledném a uklizeném státě „západní Evropy“.
Uháníme na Graz a po A2 k Vídni. Cesta by byla nudná. Jen tankovat a odpočívat zadnicím. Byla by, kdyby nepřišel úsek A2-ky od sjezdu 95. Dálnice odtud po následujících několik desítek km solidně rozvlňuje a člověk i při zdejším rychlostním limitu sakra klopí a povětšinou předjíždí auta, která tudy raději pomaleji. Rozhodně se mi zde vrací důvěra v mé obutí, i když je pravda, že E-07 by tohle daly taky a potišejc…
Před Vídní na jedné z posledních občerstvovacích přestávek plánujeme kde se rozdělíme. Čendík míří na Brno, my na Znojmo, Jihlavu a Havl Brod. TomTom od nás desátníka odtrhává možná zbytečne brzo, ale to už je jedno… stihli jsme si jen za jízdy popřát šťastnou cestu a jedeme každý tou svou.
Padá na mne smutno. Jako by tím, že nás Čenda opustil přišel opravdový konec. Pája má naštěstí vždy lék proti trudomyslnosti a tak už vyrovnán s osudem vedu naši motorku přes poslední státní hranice. V Moravských Budějovicích na náměstí zastavujeme na sejra s hranolkama a obvoláváme příbuzné. Pak už jen několik dalších chvil v sedle a úderem 17-té hodiny přesně! Vjíždíme na dvorek. Vítáme se s Broníčkem a padáme (přes sprchu) do postele…
Opět štastně doma…
Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným a pochválit si, že se to opěr velice povedlo…
Na závěr si dovolím jednu citaci:
…Když jsi zažil spoustu věcí, na které chceš vzpomínat je důležité, aby ses někam vrátil, vrátil na místo, kde na ně můžeš vzpomínat. Musíš někde skončit. Vždyť dokud se nevrátíš domů, nikde jsi nebyl…
Souhrn:
8 dní
2728 km (+ 100 km k Pepovi)
5 států
Raději nepočítaně peněz…