Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Po kliknutí myší, se obrázky otevřou v novém okně v plné velikosti.

Saint-Tropez '05

Letošní dovolená měla být od všech předešlých poněkud odlišná. Četbou různých cestopisů jsem totiž nabyl přesvědčení, že bude nutno do budoucna zvýšit míru dobrodružnosti ;-) a podívat se do mnohem vzdálenějších, nebo dokonce divočejších končin. Člověk ale na sebe nesmí příliš spěchat a tak úkolem letošní výpravy bylo pouze zvýšení počtu najetých kilometrů (i když nijak dramatické) a především určité osamostatnění od civilizace tím, že si budeme sami vařit. Ale hlavně jsme tím chtěli trochu ušetřit.

Teď zpětně jen mohu říci, že na průměrného usedlého venkovana jsme dobrodružných chvilek zažili až dost a to především díky rozmarům stroje s nápisem Suzuki. I když vlastně ne jeho vinou, ale to bych předbíhal, začneme pěkně od začátku.

Osoby a obsazení:
Vzhledem k poměrně vysoké náročnosti na finance a výkon stroje, se nikdo z našich rodinných zpřízněnců – jawařů nepřidal a tak větší skupinka se nás někam vypraví asi až v srpnu. Pojedeme tedy ve shodném složení jako loni do Chorvat.

Honda CB 500 v jejímž sedle hodlal příští dny spočívat táta a
Suzuki SV 650S kterou krotil mladý a příjemný biker řečený Meli

Představy o cíli naší cesty jsme měli už před rokem – Itálie. Tedy konkrétně pobřežní oblasti od Benátek k San Marinu a od Elby k Janovu. I tyto plány jak je u nás zvykem však vzaly za své a po několika úpravách byla dohodnuta přibližná cesta přes rakouské a italské Alpy k francouzskému kaňonu „Grand Canyon du Verdon“, pak do St. Tropez a zpět po pobřeží přes Monako k jezeru Lago di Garda a skrz Dolomity domů.

Termín odjezdu byl stanoven na sobotu hned po mých státnicích, čímž se maximální počet dní pro přípravu snížil na tři. Na vyřízení pojištění, koupi nepromokavé kombinézy, sedlových brašen a hromady jídla (sestávající především z polévek „made in Wietnam“) to však bohatě postačovalo. Nic víc nebylo třeba, neboť na dovolenou v sedlech našich motocyklů se těšíme celou zimu a průběžně si kupujeme nové a lepší vybavení.

Večerní balení je pro mě dost oříšek. I přes uklidňující vědomí, že s sebou opět budu mít medvídka Pookyho a mýdlo „Aroma therapie – antistress“ pořád běhám po baráku se slovy: „Já nevim co s tim…“ Kvůli pohodlí jsem se totiž rozhodl jet jen s nižším tankvakem. Předpokládal jsem totiž, že chybějící místo hravě nahradí sedlové brašny. Jenže když ještě proti minule chcete přibalit vařič, nepromokavou kombinézu a jídlo, je toho prostě moc. „Já nevim co s tim…“ Je fakt, že ty boční tašky jdou ještě rozšířit, ale jednak nechci být příliš široký a druhak by to blbě vypadalo. Vůle však nakonec opět vítězí nad hmotou a tak celkovou radost jen kazí zjištění, že zítra pojedeme na západ přes vlnu oblačnosti. No co se dá dělat. Musíme to projet.

Ráno teprve nosíme všechna zavazadla na motorky. Když o tom tak přemýšlím, tak si opět nedokážu představit, že by jsme se na dvě motorky měli vejít ve třech (Pooky se nepočítá) a to sebou netaháme žádné zbytečnosti. Je čas se nasnídat a poté zbývá jen se obléct, zahřát stroje a „vyjé“. Tradiční foto před odjezdem samozřejmě nelze vynechat.
„Všude dobře, tak co doma…“

Vyrážíme na Havl. Brod, kde u Hypernovy tankujeme. Bohužel právě tankování levného benzínu je tou největší chybou co jsem mohl udělat, jenže netankuji tu prvně, tak proč bych zrovna dnes neměl. S vědomím nutnosti projet velkou vlnu oblačnosti tak nějak akceptuji mračna na západě, do kterých směřujeme. V Humpolci pak začíná regulérně pršet. Jde to rychleji než jsem čekal.

Nezbývá než obléci nepromoky (jak jsem šťastný, že jsem si je koupil) a řádně vyzbrojeni jet dál. Vidina rozehřátých pláží na jihu mne posiluje. Celou cestu přes Tábor, hlavní město Sahary (Písek) až do Strakonic poprchává. Odtud dál už chčije. Chci jet na Horažďovice, Sušice a Železnou Rudu. Motorka nechce. Ve městě za kolonou aut přidávám plyn a motor netáhne. Když vymáčknu spojku tak jde vytočit, s puštěnou spojkou ne. Nezbývá mi tedy než odbočit k první benzínce a konstatovat:
„To je teda pěkně v pr..li!“

Chvíli kolem motorky obcházíme a kroutíme hlavama. Vzhledem k tomu, že ji déšť nikdy nevadil, je zcela jednoznačně na vině servis, kde byla na seřízení. Volám jim a ti mne odkazují na servis poblíž a že s platbou by se to nějak zařídilo po dovolené. No ochotní to oni jsou. Jenže v servisu na který jsme dostali kontakt je to horší a zkrátka na nás nemají čas. Jen je mi doporučeno vylít benzín z nádrže, bo jsem nejspíš nakoupil šmejd. Nakonec to řeším nalitím nějakého bazmeku co údajně pomáhá když je v benzínu voda apod. a dotankováním nového. Jen mi není jasné, že by se špatný benzín neprojevoval i na Hondě. Zřejmě nějakej slušnej oddíl.

Projíždím motorku a ta se zdá být v pohodě, tak tedy s hlavou plnou pochybností pokračuji dále. Těsně před hranicemi je opravdu slejvák a vzhledem k tomu, že Suzuki se tváří, jako že se jí to netýká, vypadá to opět slibně. Na hranicích ani nevyndaváme pasy a jsme v Německu.

Následují města Zwiesel, Regen a Deggendorf, kde najíždíme na dálnici směřující na München. Obloha už vypadá o něco lépe, ale stále prší. Po dálnici jedeme nějakých 130, když v tom najednou… …Suzuki zase přestává táhnout. Pomalu zpomaluji na 90 a poohlížím se kde zastavím. Asi po půl kilometru však motor opět zabírá plnou silou a tak jedu dál. Přestává pršet a obloha se rozjasňuje. Zastavujeme na odpočívadle a opět dáváme vinu servisu…

Musim na záchod. Němci mají toalety u dálnice docela pěkný, ale mají jednu chybu. Kabinka tam je jedna a je zrovna obsazená. Ten člověk tam pobývá neuvěřitelně dlouho. Střídavě se tam chodíme s tátou podívat, jestli už odešel. Vždy už to vypadá, že skončil, bo cinká pásek od kalhot jako že už se obléká, ale pak zase nejde. Jednoznačně se tedy shodujeme na tom, že Němec bojuje se sračkou :-).

Za Mnichovem pokračujeme stále po dálnici na Landsberg u kterého odbočujeme na Schongau. Mám totiž pro dnešek v plánu kemp u Forgen see. Mimo dálnici se jede příjemně. Sluníčko svítí a my se kocháme krajinou lemující zdejší „Romantische Strasse“ která vede až k proslulému zámku Neuschwanstein. I přes vysokou obrněnost proti dešti, se přeci jen nějaká voda dostala až… až… no, prostě zastavujeme a trochu převlékáme do sucha.

Před Peitingem přejíždíme most nad jezerem s nádherně tyrkysovou vodou. Pak jen trocha bloudění ve vesničce, do které jsem neměl vůbec zajíždět a… Sakra! Před námi jsou mraky. Sice nesměřují k nám, ale jet dál by znamenalo další sprchu a to se nám nechce. Ve Steingardenu tedy odbočujeme na Lechbruck, kde nás cedule po chvíli dovádějí až do kempu u Oberer Lechsee. Zastavujeme před recepcí a já si jdu zas po roce „zašprechtit“. Kancelář je zavřená a tak zvoním. Na balkonu v prvním patře se objevuje člověk, který nám povoluje postavení stanu kde chceme a sděluje přibližnou cenu na 20 ojr celkem. No není to zrovna zadax, ale dyštak ráno zkusím něco dodatkově usmlouvat.

Projíždíme kemp a já vybírám místo. Tátovi se jako obvykle líbí flek o kousek dál, tak jedeme tam. Přichází k nám milá starší pani z karavanu kousek dál a radí nám ať si zajedeme až k tomu smrku támhle, že je to pro stan to nejlepší místo atd. a ještě jestli nechceme nějaký podložky pod boční stojánky. Pěkně děkujeme, ale máme vlastní. Také to místo pod stromem z blízka nevypadá nic moc, tak zůstáváme u námi vybraného a já přemýšlím jestli ta pani byla vlastně hodná, nebo nás jen chtěla dostat co nejdál od svého karavanu.

Jdem se mrknout na nejdůležitější místo v kempu – sociálky. Německá pečlivost se potvrzuje a tak nezbývá než pochválit a osprchovat horkou vodou. Škoda jen, že se voda po stlačení spínače poměrně rychle vypne a tak pro dlouhodobější proud je třeba jej jednou rukou pořád držet.

Jdeme vařit. Je to vlastně s tímto vařičem poprvé. Kvalita české značky VAR spolu s tátovým vojenským výcvikem však poměrně rychle vykouzlí ze sáčků wietnamských polévek cosi celkem poživatelného a tak se hlavní organizátor a navigátor a VEDOUCÍ v jedné osobě (já) rozhodl pro jmenování svého spolucestujícího na kuchařku a myčku… (Nevadí že nic neumíte, důležitý je, že jsem vás jmenoval!)

Lezem do stanu a ještě než s pomocí neocenitelných špuntíků do uší usnu, přemýšlím o tom co nás vše asi čeká.

Ráno vyndavám nářadí abych se podíval co mohli v servisu pokazit u airboxu. V Hypernově koupený imbus však psychicky nezvládl v servisu drsně utažené šrouby a ukroutil se. No ještě má celkem dobrou druhou stranu, ale tu raději nechám kdyby bylo třeba povolit jiné šrouby ať nejsme úplně bez šancí. Táta si však imbus bere, že to s tou druhou stranou chce zkusit. Tak a jsme bez imbusu.
„Já myslel, že to povolim.“
Co se dá dělat, někde si budeme muset koupit kvalitnější nářadí.

Po snídaní vyrážíme. Před recepcí ještě machruju, že se dyštak zeptám, jestli by to nešlo udělat bez dokladu za levějc, ale když vejdu dovnitř a vidim evidentního zaměstnance jak něco ťuká do počítače, jen hlásím dva lidi dvě motorky a jeden stan na noc. Účet na 16 ojr mi docela zvedl náladu a venku jsem ještě pochválen že umím smlouvat…

Je vidět, že jsme udělali s místem přenocování dobře. O několik kilometrů jižněji totiž v noci pršelo a ještě teď je silnice trochu mokrá. Zajíždím k nejbližší benzínce, kde kontroluji tlak v přední pneu (před dovčou jsem totiž zjistil, že mírně ušla). Zdá se v pořádku a tak mažeme řetězy a pokračujeme.

V dálce vidíme proslulý Neuschwanstein (až časem zjišťuji že ve skutečnosti jde o jiný zámek a Neuschwanstein je až v horách za ním). Chvíli váhám, jestli neodbočit na silnici, která by nás přivedla blíž, ale Alpy čekají a tak snad někdy jindy. Celou dovolenou míjíme různé InterSpary, EuroSpary a jiné Spary, tak teď u jednoho zastavujem na nákup. Budova marketu je přímo napojena na benzinku. Odkládáme motorky před jedno ze dvou míst pro autobusy a jak se stane pro následující dny pravidlem, pokud zastavíme na místě kudy by teoreticky mohl někdo jet, tak tamtudy pojede zrovna po tom, co slezeme z motorek. Táta teda musí naše stroje stroje přeparkovat aby uvolnil místo autobusu a já zatím běhám po obchodě ve stylu Ikea (jedna dlouhá klikatá ulička kolem všech regálů). Z marketingového hlediska dobrý tah, ale pokud dojdete až ke kase a pečiva si stejně jako já nevšimnete (bylo hned na začátku), tak musíte celý obchod projít zpátky… Nechávám si tedy ukrojit a zvážit půl chleba. Dvě ojra. A ve francii to bude snad ještě horší. Docela se těším na Rakousko. Tam to loni tak hrozné nebylo ne?

Kousek před hranicema je v zatáčce na parkovišti spousta aut a motorek. Zastavuju se podívat proč to a on vodopád. No možná spíš větší jez, ale i tak fakt nádhera. Obíhám to, fotím, natáčím. Než nasednu, říkám tátovi, že hranice jsou podle značky 750 m.

Vstup do další země EU je proveden a já jsem mírně nervous, bo to po čem jedeme se trochu tváří jako dálnice a my nemáme známky. Po chvíli jsme zase na normální silnici a já se rozhoduji, že tohle nemám zapotřebí a rozhodně je třeba známky koupit. Ten správný adrenalin mi však rozehřeje tělo až v průsmyku Fernpass (1209 m). Jasně, musim jet opatrně abych sebou nepraštil, nesmim moc ujet tátovi abych ho neztratil… Jenže ty zatáčky jsou prostě bomba a tak sklápím jednu za druhou. Cesta dolu je taky super až na jedno místo kde mě docela zamrazí. Proti mně jede houkající sanita. Já jako slušný řidič brzdím a klidím se co nejvíce na pravo. Jenže tam jsou svodidla a já si uvědomuju že mám postranní tašky na poslední chvíli. Myslím, že mít je širší, tak jsem škrtnul a kdo ví jak bych skončil. Po projetí rychlých šípů mám ještě strach jak je na tom táta a tak raději čekám. Ne, nestalo se mu nic, jen oproti loňsku jede víc „kochačku“.

Při nejbližší příležitosti zastavuju. Na parkovišti zase stojíme před místem pro autobusy a zase přejíždíme, protože zrovna dva přijíždějí. Dáváme sváču a já kupuju dálniční známky (Vignette). Táta se ptá jestli už jsme v Rakousku…
„Dávno panáčku!“

Na Landeck tedy přijíždíme po dálnici legálně. Ještě než vkročíme do Itálie, nalézám místo na sváču. Vaříme kafe dáváme řízky z domova a nemělo by to ani chybičku, kdybychom neseděli vedle pomníčku se zapálenou svíčkou a za námi nebyla ohrada s aromatickým stádem krav a to kafe nebylo značky Tesco.

Jak si tak usrkávám té tmavé břečky, přijíždí k nám borec na krosce KTM. Zastaví, zapálí cigaretu, dokouří a jede dál. Vlk samotář. V zápětí však vidíme druhý extrém. Asi patnáct supersportů pomalu brzdí u našeho odpočívadla. Nějak se nemohou shodnout a tak asi polovina jede dál a zbytek se chvíli dohaduje co a jak a pak taky odjížději. Zkrátka když je toho moc, tak se to organizačně zvládá špatně. Libuju si teda že jsme jen dva a především že já jako VEDOUCÍ rozhoduju takřka o všem a šerpa neodmlouvá.

Poslední zatáčky před Itálií mi kazí autobus, který tu nejde předjet. Jsem trochu smutný, ale snad nejsou poslední. Pro jistotu tátovi ukazuju na nápis „Italy“ a pak Dáváme pauzu u velké záchytné nádrže. Chci ji vyfotit, ale nejdříve mě napadá, že bych rád viděl, jak vypadám na moto. Dávám tátovi foťák a vysvětluju co má dělat. Před tím, něž dám nohu na stupačku ještě sklápím stojánek aby byla fotka k světu. Koukám jak mě vyfotil a samo jen namáčkl spoušť. Focení teda probíhá znovu a konečně úspěšně. Pokládám moto na stojánek. Když už je SV hodně nakloněná do strany dochází mi, že jsem ho nechal sklopený. Peru se s naloženou motorkou a ta se velice pomalu blíží k zemi. Tak jsem konečně položil. Zatímco mi probleskne hlavou, že tento okamžik by správný fotograf využil na památné foto, stoupám si vedle motorky a rvu jí s tátovou pomocí nahoru. S bagáží je fakt těžší. Celému parkovišti jsem za vola, ale hlavně jestli něco neprasklo. Naštěstí Bylo SV opřené o padák, řidítko a boční tašku.

Na fotky přehradní nádrže už není nálada a jedeme dál. Míjím tak i poměrně zajímavou z vody vystupující věžičku s hodinama, ale fakt nemám náladu na focení. Vstup do země původu Suzuki (je dovezená odsud) se tedy příliš nezadařil.

Následující kilometry sestávají ze spousty zatáček, které si však nelze příliš vychutnat, protože je dost hustý provoz. Když se nám podaří nějakou kolonu předjet, tak přijde další a to už si raději dáme pauzu na focení a pití. Další rozjezd opakovaně maří táta, protože poté co dlouho žádné auto naším směrem neprojelo je dle mého názoru nutné urychleně vyrazit. Než však šerpa zareaguje, projede náklaďák s řadou aut za ním… tak si dáme ještě Müsli tyčinku. I po té se situace opakuje, takže kapituluji a zase musíme předjíždět.

Způsob jízdy u Talošů volím poněkud uvolněnější než v Rakousku a dovolím si překračovat maximální povolenou rychlost, ale ne více než o 10 km/h. Ten pravý odvaz nás ale teprve čeká u moře.

Táta si všimnul kolik tu jezdí italských aut.
„Nebudeme my už brzo v Itálii?“
Se mi snad zdá…

Už se blížíme proslulému průsmyku Stelvio. Odbočka ze Spondigna vypadá zpočátku velmi kvalitní, avšak postupně se zhoršuje a zužuje a s klesajícím provozem klesá i má důvěra ve správný směr. Vždyť je víkend, jak to že tu nejezdí motorkář za motorkářem? Někde u Trafoi už na parkovištích příznivců jedné stopy přibývá a tak snad opravdu jedeme kam chceme. Přichází vracečky o kterých spousta lidí sní. Ta spousta, která je v životě nejela. V praxi to totiž vypadá asi takhle: Jedna, dva (někdy) tři, dva, jedna. Ohlédnutí se za sebe, protože tam pokračuje silnice a občas s motorkrosově připravenou nohou na zemi, otáčka o 180 stupňů. Jedna, dva… No zkrátka žádné naklápěcí zatáčky, ale trénink otáčení.

Obavy o sníh na silnici už týden před tím rozptýlila skutečnost, že tudy vedl závod Giro d Italia. Vlastně i teď jsme cestou potkali několik cyklistů. Blázni… Nahoře se lyžuje. Samozřejmě mimo asfalt, ale je to hezká podívaná – lyžař a motorkář vedle sebe. Ten nejúchvatnější pohled je však zpět na silnici, kudy jsme přijeli. Je to jen zlomek z toho, co jsme sem nahoru museli absolvovat, ale každého to nadchne.

Ani nevím proč, ale po dosažení vrcholu (kopce), otáčím moto a parkuju směrem z kopce. Věřím že jednička motorce zabrání v rozjezdu. Ta své kvality potvrdila, ale vzhledem k tomu, že vedle nás stály další motorky, bylo pak při odjezdu nutné s moto couvnout a to byl problém. Nakonec mi musel pomoct táta a jemu pak mladý holanďan, o kterém jsme se dohadovali, jestli svou Ninju odřel tady, nebo už dřív. Když k tátovi doskákal po jedné a tak ho i tlačil, musel jsem uznat, že položil dnes…

Namotivován Nizozemcem jedu dolu pomalu a opatrně. Tahle druhá strana je ale mnohem zajímavější. Není tu sice tak působivá vyhlídka, ale o to lépe se tu jede. Dokonce míjíme řeku, která v několika vodopádech s burácením klesá do údolí. Mooc fajné. Co už tak super není, to jsou tunely. Mají na délku třeba jen padesát metrů, ale jsou úzké, je v nich mokro, nekvalitní asfalt a většinou pravoúhlá zatáčka, tak je jedu krokem.

V Bórmi je čas tankovat. Mimo srážky dvou aut tu však čeká ještě jedno překvápko. U benzínky není obsluha a tankuje se přes jakýs automat. Raději to hned vzdávám a zajíždíme k jiné s obsluhou. Neoblomní Britové ještě chvíli s automatem zápolí, ale pak také volí cestu ústupu jako my. Při ceně 1,2 ojr za litr si jen zastesknu po jednoojrovym Rakousku a o naší domovině nemluvě.

Cesta na Tirano je poměrně rychlá, rovná a vede spoustou dlouhých tunelů. Hned ten první měl snad deset kilometrů. Vše bez poplatku, tak si nestěžujeme. Jen té krajiny člověk moc nevidí. Od Tresenda přes Sóndrio až k Lago di Como vede silnice podél řeky Addy ještě příměji. Už je pozdější odpoledne ale začíná tu být poměrně hic. K tomu se ještě přidává houstnoucí provoz a scootrista co jede město neměsto pořád 75. Vzhledem k množství obcí které projíždíme striktní šedesátkou to vypadá následovně. Přijíždíme do vesnice a po chvíli nás míjí bzučící „jako motorka“. Konec obce, přidávám na sto a za okamžik trapiče malých kubatur předjíždíme, další obec… Tak takhle ne, musíme dát pauzu.

Vracíme se na parkoviště které jsme přejeli a kochámese spoustou motorkářů mezi nimiž začíná na rozdíl od SRN a Austrálie ubývat BMW a prosazuje se tu Ducati. No víc než u nás Jawy. Další cestu nám zpestřuje nádherné Ferrari. Bomba!

Jsme u jezera, ale já se rozhodl pro hledání kempu na západní straně, bo východní je na mapě samej tunel a to si nedovedu představit jak v tunelu hledat nocleh. Objet severní výběžek jezera se zdá triviální. V praxi to ale vypadalo tak, že jsme se třikrát vraceli k různým křižovatkám a hledali správný směr. Dodnes mi není moc jasné, kudy jsme přesně jeli, ale na konec jsme svého cíle dosáhli. Teď už jen nalézt kemp. Po pěti kilometrech při kterých jsem si přečetl že teplota vzduchu je 29 °C (proto je mi tak teplo) nějaký vidím, ale musíme ještě ujet dalších pět kilometrů, abychom se mohli k tomuhle vrátit. I nalezení silničky která vede do kempu je trochu problém a tak ve změti odboček nejprve vybírám cestu k benzínce. Na podruhé už se daří a tak brzdíme před recepcí.

Italsky nás vítá starší paní. Zkouším angličtinu pak němčinu, ale nic platné. Naštěstí tam má mladou (zřejmě) vnučku. Ta trochu angličtiní a domlouváme se na přespání. Při vyplňování formalit je trochu problém, bo holčina nemůže pochopit, že do kolonky, kam jsem měl napsat jméno druhého nocležníka píšu to samé, které si opsala z mého pasu. Chvilku trvá než vysvětlím, že se s tátou jmenujeme stejně.

Starší paní mi pak rukama nohama naznačuje že máme sednout na motorky a jet za ní, aby nám ukázala místo k postavení stanu. Voláme s domovinou, kde je šílená zima kolem 7 °C a zatím co se rozplývám nad krásami, které jsme dnes spatřili, přichází k mé motorce malá Italka a snaží se na ni vyšplhat. Na dotaz „Jak je malá“ vysvětluju že má hlavu tam co já kolena. Nikdy nepochopim že něco tak malého už umí chodit… Po chvilce si pro motorkářku přichází máma a já jsem tak ušetřen mlácení cizího dítěte klackem.

Jdu okouknout sprchy a WC. No celkem good, tak jdem stavět stan. Své nesporné kvality opět potvrzuje kladívko a pak už jen vybrat z pytle s jídlem co bude k večeři. Vybírám konzervu s trenčianskými párky. Že to nebyla nejlepší volba zjistím až později. Jdeme spát.

Probouzí mě bolest břicha. Je to nesnesitelné. Chvíli se převaluju, koukám na hodinky – půlnoc. Táta spí jak zařezanej a já se to snažím zaspat. Nejde to. Rozhoduju se pro radikální řešení. Musí to nějak ven. Jdu na záchody a objímám tam mísu. Přes usilovné snažení o vyvolání zvracení se nic nekoná a tak jdu asi po půl hodině všech pokusů dostat to ze sebe horem/dolem zpátky do stanu. Beru si brufíka a myslim jen na to, že to bude asi žlučník a já budu muset nejspíš do nemocnice. Je mi zle a moc smutno. Nechápu, jak mohl Igor Březovar procestovat několikrát Afriku, jíst kde co a vše přestát bez úhony a já si dám k večeři pitomé fazole a jsem vyřízenej. Je to nespravedlivý teprve jsme vyjeli a je konec. Proč? Nechci aby se ve mně kuchal nějakej Ital… usínám…

Ráno s potěšením konstatuji, že jsem zcela v pořádku. Miluju Ibalgin! Jdu dělat pár fotek a s radostí se pouštím do snídaně. Je rozhodnuto. Přes původní záměr pokračovat do Francie na Grand Canyon točíme na jih a jede se k moři!

Recepční mi něco povídá ale fakt jí italsky nerozumím. Platíme a vyrážíme podél pobřeží jezera. Po chvíli přijíždíme do Domasa, kde je kemp vedle kempu. No to je pro příště. Silnička vede několika tunely a provoz na ní houstne každým kilometrem. Na kochání se překrásnými výhledy na vodu tedy moc času nezbývá.

Aut je čím dál víc. Místy se tvoří kolony a jediný kdo to ignoruje jsou skútry. Jedou klidně v protisměru za plnou čárou a vracejí se zpět do svého pruhu jen aby uhnuli jinému skútru jedoucímu proti. Přes počáteční ostych a obavy z přísných policistů a vysokých pokut prohlašuji SV scootrem a dále neváhám. Táta se velmi rychle přizpůsobí a rázem je úplně jedno že se vlastně pomalu plazíme místy i 30 km/h, důležité je, že jsme na silnici nejrychlejší. Je skvělé, jak jsou na tento styl jízdy autaři přivyklí a tak se zde nesetkáváme s žádným pro Čechy typickým vytroubením, nebo najížděním na střed bránícím nám v jízdě. Právě na opak. Jako by všichni spíše naznačovali – jo ty máš motorku, tak jeď, já nebudu překážet. Nádhera. Když pak předjedeme poměrně dlouhou kolonu stojících aut a prosmýkneme se mezi dvěma náklaďáky, kteří se v té uličce prostě nemohli vyhnout a bylo jasné, že tohle se tu bude řešit nejspíš dost dlouho, mohl jsem opět konstatovat: „Dvě kola jsou víc než čtyři!“

Ve městě Como projíždíme podél něčeho co vypadá jak naše Tesco. Neváhám a odbočuji. Motorky stavíme na plácek před vchod vedle skútru a zatímco táta hlídá, já jdu na obhlídku. Mac Donald, Pizzerie, obchody s hadrama… no ještě je tu jedno patro. A vida! Supermarket. Pro košík se vracet nehodlám a tak nakupuju do náruče. Jako první mě v koutku s kuřaty a koláči upoutávají Lasagne. Pravé italské? To musím ochutnat. Vysvětluji slečně po englicku, že chci dva kousky, ale nakonec jsem rád, že mě nepochopila a balí jen jeden. Je tu draho jaxviňa. Ještě beru nějaké pití a broskve, se kterýma po vystání skoro celé fronty ještě běžím na váhu. Cena coby číslice není nijak závratná, ale po přepočtení na naše bych plakal. Dá se říct, že tu je tak třikrát tolik draho.

S tátou u motorek zavrhujeme variantu ohřívání lasagnů a baštíme je studený. Mám chuť ještě na něco a neměl by to být kuřecí řízek s chlebem. Jdu tedy k Mekovi, ale nakonec nesu k motorkám dva nádherně voňavé kousky pizzy. Jo, Italové ji umí. Mňam!

Frčíme na Miláno. Překvapivě dlouhou trasu podél jezera tedy následuje dálniční úsek. Máme tu čest na vlastní kůži okusit mýta. Ceny nejsou příliš vysoké, ale o to častěji se tu musí platit. Když konečně odbočujeme na Vigévano, jsem docela rád. Kousek silnice je ještě čtyřproudý, ale to se záhy mění a my pokračujeme zdejší nížinou k moři.

Mám problém zastavit. Teda ne, že by motorka nebrzdila nebo tak něco, ale nějak se nemůžu včas rozhodnout pro místo zastavení. Vždy nějaké zahlídnu a než jej stihnu uznat za vhodné, tak ho přejedeme. Vracet se mi nechce a tak jediný výsledek je, že jedeme pořád dál a já už nevim jak si na motorku sednout. Je to těžké, když je člověk vybíravý. Ideální místo totiž nesmí být příliš u silnice, mělo by obsahovat stín a dostatek prostoru. Když konečně zastavujeme, jsem celej rozlámanej a tak jsem rád, že si můžu sednout na lavičku :-). Všude kolem rovina jak u Kolína a po pravdě mě to ani nějak neláká. Jediná zajímavá věc je zdejší vymakanej zavlažovací systém.

Další úsek je dost nuda a teprve za Acqui Terme přicházejí spolu s vjezdem do kopcovitější krajiny pěkné zatáčky. Někde tady přejíždím hada vyhřívajícího se na slunci. Ještě že jsem nebyl v náklonu – beztak klouže. Po nějaké době zastavujeme u vjezdu k rozestavěnému baráku. Je tu krásný stín a tak svačíme. Ještě jsem si ani nenamazal chleba a už musím přejet s motorkou, bo tudy chce projet člověk s autem. Zajímalo by mě, jak často tudy auta jezdí. Vsadím se že 2x za den a pak když tu zastavíme my. Po chvíli jede zpátky…

Blížíme se k pobřeží. Jede se pěkně a když si pak ještě v Cárcare vybírám pro příjezd do Savony a tedy i k moři místo dálnice silnici 29, jsem nadšen. Jednak se nám naskytne nádherný výhled na dálniční mosty a druhak asi pětikilometrový sjezd do města je klopící ráj. I když mi většinou zatáčky z kopce moc nejdou, tady si to vychutnávám. Levá pravá pořád dokola. Jedu 60 (je tu omezení na 50 pro motorky a 60 pro auta!) a je to až dost. Hned za začátku mě předjíždí Hornet, který sem chodí zřejmě často trénovat. To potvrzuje i fakt, že když jsem kousek za půlkou, tak on se už vrací…

Savona – zmatek, tisíce aut, blbý značení, jedem špatně, vracíme se, už fakt nevim kudy, strašný vedro. Před světelnou křižovatkou zastavuju u chodníku a snažím se oslovit procházející slečny. Ty mne ignorují a reaguje jen děda co stál u baráku. Bere si brýle a kouká do mé mapy. Mluví italsky, ale nakonec radí správnou cestu a já mu děkuju. Jen pro informaci jak je na tom asi motor SV s teplotou (Suzuki má jen kontrolku která se rozsvítí, jako že už je pozdě), koukám k tátovi na teploměr CB. Je před červenym a přitom se mu nespustil větrák! Musíme jet, jinak uvaří. Ani scootry se na nás nechytaji jak kličkujeme.

Jedem na Albengu a hledáme kemp u moře. Nikde nic. Po patnácti kilometrech pobřežní silnice jsem zahlíd jen jeden a to ještě na duhé straně od silnice než je moře. To jsem fakt nečekal. Dáváme pauzu, prohlížíme jestli od větráčku nevede nějaký nezapojený kabel. Jdu fotit pláž. Právě v tomhle okamžiku mě napadá, že jak bylo CB v servisu, tak tam mohli u chladiče dát něco tak blbě, že to prostě vadí lopatkám v otáčení. Beru si propisku a zkouším vrtulkou otočit. Jde to ale nějak divně. Jako by to o něco škrtalo, nebo že by ten motorek kladl trochu odpor? Jdu to zkusit u SV. Vrtulkou jde krásně lehce točit, tak je to jasný, něco tam překáží. Teď to nebudeme řešit, musíme nalézt kemp.

Jedeme stále dál a dál. Jen za těch pár kilometrů tady po pobřeží potkáváme čtvrtého Transalpa 650, no vypadá hezky. Konečně za tunelem při výjezdu z Albengy je odbočka k moři s nápisem Camping Delfino. První tradičně přejíždím, ale hned je tu druhá a navíc je to ta správná. Na recepci se domlouváme za 18 ojr vše dohromady a jen mě trochu mrzí zjištění, že teplá sprcha teče jen za padesáti cent. Kemp ale jinak vypadá moc pěkně. Místa pro stany a karavany jsou zastíněna, víno zase tvoří nádherná nebesa nad jednotlivými cestami. Tak kde postavíme stan? Brzdím u nejbližšího místa. Táta chce zase projet kemp až dozadu a ačkoli výběr nechává dle jeho slov na mě, rozhodně by bylo nejlepší postavit stan až mimo zastřešenou, krásně upravenou část, tedy vedle živého plotu pod vrbu. Souhlas raději odkládám a jdu se podívat kudy k vodě. Ha, zrada! Mezi pláží a kempem je železniční trať. Po pár desítkách metrů tu však je průchod, kudy se dostávám do další (dražší) části kempu Delfino s kamínkovou pláží. Vracím se teda k motorkám ochoten uznat, že místo pod vrbou bude pro následující noc to nejlepší a jdem budovat obydlí.

Po večeři vybalujeme nářadí a jde se opravovat. Po odmontování bočních plastů u nádrže během chvilky odhaluji závadu. Guma mezi nádrží a chladičem je špatně nasazená a její průhyb se opírá do vrtulky větráčku. Evidentní chyba servisu. Škoda že pana Hondu nenapadlo dát alespoň z vrchu na větráček drátěnou ochrannou mřížku jako to má Sůza. Ale snad je opraveno – teda pokud se nespálil motorek.

Jdeme do sprch. Poctivě rozděluji mince do prystroje na teplou vodu. Já dvě, táta jednu. Teplovodochrlič však funguje geniálně a dlouho. Zdá se totiž, že to není časový spínač ale za svých 50 centů dostanete určité množství vody. Tu si můžete kdykoli zastavit a opět pustit takže ani kapka nepřijde nazmar. Ani jsem obě mince neupotřebil. Procházku po pobřeží odkládáme na ráno. Začíná trochu krápat a tak jdem spát.

Tradiční čajíček a chleba s paštikou k snídani a je čas mrknout se k vodě. Procházíme pláž a já namáčim alespoň nohy. Teda ta je jak břitva. Očekáváme horký den a tak sedáme na motorky jen v kraťasech a tričkách. Později se to ukazuje jako zcestné a berem ještě alespoň mikiny.

Dnes by jsme chtěli dorazit do Saint-Tropez. V nejbližším městě zastavujeme na parkovišti pro skútry a motorky (super vychytávka) a já jdu na nákup. V keckách, triku a kraťasech moc motorkářsky nevypadám. Zato dvojice kterou potkávám v marketu se toho nebojí a jsou navalení komplet v textilním motorkářskym v barvách KTM Gauloises. Dychtivě tedy sleduji na čem přijeli. Borka BMW Dakar a kluk KTM LC4, no čekal jsem něco inšího.

Silnice jsou zase přeautované. Někde před San Remem brzdím v místé odkud se zdá pěkný výhled. Je fakt, že je tu vjezd do nějakého obydlí, ale přeci tudy někdo nebude chtět projet zrovna když my tu stojíme. Po dvou minutách přijíždí auto a já musím přeparkovat aby mohlo projet… Panorámata jsou tu ale úchvatný. U silnice kvete obrovský kaktus a vůbec jsou tu všude u silnic krásné kytky.

Jména měst Bordigheria, Ventimíglia a francouzský Menton mě budou strašit ještě dlouho. To ale předbíhám. Nejprve tedy projíždíme Bordigherii. Razím cestu mezi téměř stojícími kolonami aut a najednou se za mnou ozve rána jak ze startovací pistole. První myšlenka…
„Co tomu náklaďáku bouchlo?“
Další rána.
„Teda komu to tak střílí?“
Třetí rána.
„To je fakt divný!“
Ohlížím se a táta jednoznačně ukazuje že to jsem já!!!
„KU..A FIX!“
Zkoušim si hrát s plynem a kdykoli brzdim motorem a pak přidám, ozve se rána, že mám strach aby mi to nerozervalo výfuk.
„Tedy to je v pr..li!“

První odbočkou vyjíždím někam do kopce a zastavuju na parkovišti. Slejzám z motorky a přemýšlím co budem dělat. Vždyť nemáme ani imbus abych se mohl podívat pod nádrž na air box. Opět voláme do servisu v ČR, kde byla motorka na seřízení. Takhle na dálku se toho moc udělat nedá a tak alespoň zařizuji snížení mzdy mechanikovi, který špatně nasadil gumu na chladič u Hondy.

Starší pán, co tu zastavuje se scootrem na mé English a Deutsch odpovídá Franch a Espaňol… Ukazuju mu teda ukroucenej imbus a on s ním někam odchází. Modím se aby nám jen neodříznul konce, ale naštěstí přináší nový co vypadá docela bytelně. Ještě nám ukazuje, že ho pak máme nechat na zídce plotu a my se pouštíme do rozborky. Jak se po chvíli ukazuje, na airboxu a vzduchovém filtru toho moc nevykoukáme a tak to dáváme dohromady. Táta chce být správný skaut a cpe imbus první slečně která jde do baráku. Vzhledem k tomu, že on paněmáje jen pa rusky, během chvíle je s mimikou v koncích a volá mě abych to vysvětlil. Já ale řikal že to má nechat radši na betonku a taky chci projet SV jestli se to třeba samo nezlepšilo. Už nechce ani moc startovat a je to řekl bych na pytel. Střílí furt a já mám chuť sednout si a čekat až umřu. Dle mých technických znalostí totiž musí být v háji ventily, jinak by to přeci nestřílelo.

Táta nakonec nepochodil a dal klíč kam jsem říkal.
„Tak co uděláme?“
„Já nevim…“ (sednu si a počkám na smrt)
Nechápu jak může někdo jezdit třeba do Afriky a pod. Jsem v Evropě, navíc v civilizovaný části a mám pocit, že budu muset volat Martinovi ať si udělá projížďku s autem a vozejkem. Dovolená končí…

Táta mě přesvědčuje, že musíme něco dělat a tak teda přes mou nechuť jedeme hledat servis. Je asi půl jedný a všechny prodejny aut (motorky jsme neviděli) mají polední pauzu. To je v háji. Dokonce i bezínka. Já se ani nemůžu zeptat kam mám jet! Ono i to ježdění je dost naprd. Nesmim totiž brzdit motorem. Mám teda dvě možnosti. Z mírného kopce brzdim přes přidanej plyn a pokud musim zastavit nebo ubrat, tak vymačkávám spojku. Docela záhul.

Všude je polední pauza a tak gestikuluju s člověkem na BMW 650 co mě předjíždí. Zastavujeme a já se ho ptám na servis. Jednoznačně radí nedávat to nikam kde opravují jen skůtry. Pak se dozvídáme, že ve Ventimíglii která je kousek před náma je velký servis hned na začátku města. Děkujeme a jedeme dál. Po pár stech metrech na nás ještě mává a na papír píše jméno servisu. Dík.

Servis celkem bez problémů nalézáme, ale má to menší chybu. Teda spíš dvě. Je čtvrt na dvě a Italové si dopřávaji polední pauzu od 12 do 15 hod. Ta druhá je, že je to servis Honda a Yamaha, takže nevim jestli mi vůbec pomůžou.

Sedíme na chodníku. Je šílenej hic a já nemůžu dělat nic jinýho, než čekat. Co mě alespoň trochu pobaví je projíždějící skútrista se psem velikosti vlčáka stojícím kolmo ke směru jízdy na sedadle pro spolujezdce. Ve třičtvrtě na dvě konečně někdo přichází. Pán ale neumí anglicky a mám počkat do tří. Přijíždí slečna (jak jinak než na skútru). Po chvíli mého snažení vysvětlit co to dělá mi vysvětluje, že budu muset do Suzuki…

Jdu s ní dovnitř a mám dvě možnosti. Buď 50 km na východ, bo 10 do prvního města ve Francii – do Mentonu. Na kus papíru mi píšou název ulice ale já to nemůžu ani přečíst, natož vyslovit. Čas však ubíhá a když musím jinam, nebudu se tu zdržovat. Slečna ještě na svou vizitku píše nějaký vzkaz, který prý mám předat někomu v Suzuce. Jedem na Menton. Z popisu cesty jsem nějak pochytil, že by to mělo být hned za značkou s názvem města.

Nevím proč, ale jedeme cestou která je určena pro nákladní automobily. U vjezdu tedy míjíme celnici. Je tu možnost jet dolu k pobřeží, nebo někam nahoru. Jdeme k pláži na centrum a nikde nic co by vypadalo jako servis. Otáčíme a zkoušíme druhou cestu. Tady je uplně mrtvo. Není ani koho se zeptat. Žádný obchod, jen obytná čtvrť. Začínám býti nasrán. Po chvíli zastavuju a do helmy řvu nadávky na debily jedny italský a francouzský. Otáčim a když už mě žádná nadávka nenapadá, alespoň beru vztekle za plyn. SV se trochu přizvedalo ještě na dvojku…

U celnice jdou policisté. Zajíždím k nim a pokoušejíc se přečíst jméno ulice kde má být Suzuki se ptám na cestu. Francouz je velmi ochotný a přes nic moc znalost angličtiny (asi takovou jakou disponuji já) se nad jím namalovaným plánkem domlouváme. Super! Konečně se trochu daří. Frčíme hledat servis. Plánek má teda trochu slabinu v tom, že poměry délek neodpovídají skutečnosti a tak třeba pěticentimetrový úsek k mostu je kilometr, a třícentimetrový úsek ke kruháku jsou kilometry tři. Nakonec se však s trochou štěstí daří a my zastavujem pod velkým nápisem SUZUKI.

Okamžitě sháním někoho kdo mluví anglicky a vedu ho k SV. Prvně potkávám člověka co umí anglicky podstatně líp než já a to o tolik líp, že se mě po pěti minutách rozhovoru, když nechápu význam jednoho slova ptá:
„Do you speak english?“
„Jo, aj dů, ale to slovo prostě neznám, kapišto?“
Jsou čtyři a mají do sedmi. Opravy ale přijímají jen v úterý a v pátek, tak se mě na rovinu ptá, jestli nemůžu přijet v pátek. No to fakt nemůžu.
„A nemohl bych přijet zítra?“
„No tak to tu nechte my se na to mrknem teť…“
Bomba!
Odstrojujem veškerá zavazadla a schováváme je za stojan s pneumatikama. Beru si jen nejcennější věci s tankvakem. Máme si přijít v šest. Nevim kam by jsme chodili. Parkujem CB na druhé straně silnice a sedáme si na chodník. Celou dobu myslim jen na to, že teď je ta chvíle, kdy se rozhohuje, jestli bude ta dovolená vlastně hezká, nebo bude stát za ho..uby.

Asi po půl hodině si jeden z mechaniků sedá na mou Sůzu a odjíždí do města. Doufám že ji někde nerozštípne. Když se vrací, jede chvíli se zavřenym plynem. Pak přidá a ozývá se taková rána, že jsem čekal rozervanou koncovku. Závada je tedy evidentní. Dávají SV na stojan a odstrojují. Táta se každou chvíli chodí dívat a vypráví jak mají sundaný karburátory a jak už jsou na ventilech. Pak se mě ptá jestli se tam nepůjdu zeptat jak to vypadá. Na to ale já nemám nervy. Po chvíli se odvážim jen nakouknout jako to dělá táta. Motorka je ale uplně vzadu v dílně a není nic vidět. Nevim jak táta pozná že dělaji ventily. Asi v půl šestý je motorka v kupě a když se mechanik vrací z projížďky ukazuje že je to OK!
„Uráááá!!!“
Jen se mě ptal kde jsem tankoval, bo to bylo celý zvyxovaný a musel měnit svíčku a ještě něco. Tak to vypadá, že přeci jen servis s tímhle neměl nic společného, ale vinu má nejspíš to první tankování u havlíčkobrodské Hypernovy. Cena za opravu 80 ojr je teda dosti, ale hlavně že je to spravený.

Tak rychle do nějakého kempu. Když jsme sem jeli, viděl jsem nějaký za Bordigherou, což se zdá být nejblíže. Jedem tedy zpět do Itálie. Hned ve Ventimíglii však nalézáme kemp Roma a i když není vůbec u moře, je nám to jedno. Dovolená vlastně teprve začíná a zítra si dojedeme do St. Tropez a bude to určitě moc super!

Na recepci se celkem snadno domlouváme na 18 ojr a že jestli se mi to zdá moc, tak jinde jsou dražší… No nějakej drzej ne? Obhlížim sociálky a berem to. Stavíme stan, vaříme wietnamské polivky a smějem se, že jen tak si zajet na servis do Francie se každému nepoštěstí. Kolem kempu vede z jedné strany silnice a z druhé železnice. Pěnové špunty do uší však opět zabezpečí klidnou a tichou noc. Tak dobrou!

Je krásné slunečné ráno, při čištění zubů mi přeje „Bon Jorno“ kupodivu celkem hezká italka – uklízečka. Dávám si čajíček a plánuju dnešní trasu. No nebudeme na sebe příliš nároční. Stačí když konečně dojedeme do St. Tropez.

Vyjíždíme docela na lehko, ale vzhledem k tomu, že je větrno, končim v motorkářské bundě a riflích. Na moři jsou krásné vlny. Neodolávám a po vstupu na francouzské území (opět) fotím a natáčím. Frčíme na Monaco a Monte-Carlo. Tato města člověk pozná na první pohled. Tak vysoké krásné budovy nikde jinde u pobřeží nebyly. Dokonce po malém bloudění nacházíme kus závodní dráhy F1, takže fotíme. Jedná se o úsek kde je start a právě tu bourají tribuny. Velká cena tu totiž byla před týdnem a půl.

Dost se mračí. Nezbývá tedy než najít dálnici abychom se vyhnuli Nice a odjeli někam kde je více nice (hezky). Na parkovišti před nájezdem k budkám s mýtem jdem do nepromoků (aby nepršelo). Jede se krásně svižně a taky pořád z kopce. Jedem přesně předepsaných 130 a fakt to odsejpá. Taky počasí se lepší a nebýt těch mýt tolik, nemělo by to chybu. Za Cannes už konečně dává automat lupen a platí se až na sjezdu. Škoda že sjíždíme už za pár kilometrů. Poslední část dálnice kterou jedeme je ale překrásná. V dělícím pásu jsou nasazené palmy, máme výhled na krásné rudé pohoří. Kvalitní asfalt…

Díky číslování sjezdů snadno a správně najíždíme na silnici na Ste-Maxime. Samozřejmě až po zaplacení poplatku. Tady zastavujem na parkovišti a odsvlékáme. Je totiž hic. Zde se také poprvé setkáváme s HD nadšenci. Jeden člověk co přijel na Harley-Davídkovi (nějaká Electra Glide bo co) je obletován lidma s kamerou a ti mu říkaji ať střídavě rozsvěcí jedno ze tří světel co má vepředu. Mě by spíš zajímalo jak by s timhle chtěl vyjet na Stelvio ha ha…

Silniška ke Ste-Maxime je překrásná a to nemluvím o krajině kolem, která mi připadá spíš Španělského rázu (popravdě ve Španělech jsem ještě nebyl, ale určitě to tam musí vypadat nějak takhle). Co chvíli teda zastavuju abych vyfotil kus přírody nebo třeba velký saranče…

Ste-Maxime začíná velkym supermarketem u kterého nakupujeme. Francouzi mají skvělý jogurty, bagety a sýry, ale neuvěřitelný ceny. Věci u kterých se doma rozhoduju jestli je koupit za 8 bo 11 korun tady stojej třeba ojro a půl. Hnus velebnosti. Lituju že jsme nevzali víc Tangů. Ještě kupuju pohlednici s obrázkem četnické stanice a jedeme dál. Cestu do Saint-Tropez bych shrnul do několika slov: kolony aut a spousty hárlejů. A pod tim spousty si představte skupiny padesáti motorek, teda pardon – chopperů, jež řídí z 90 % ošklivý, starý, fousatý a tlustý chlapi a ten zbytek jsou docela hezký mladý holky. Teť nevim kteří z nich to dělaji z nadšení a kteří z blbosti (nic proti HD).

Z cestopisu lidí co tu byli před rokem jsem věděl, že si musim dát pozor na značku Saint-Tropez, bo není žádná veliká. Daří se ji nepřejet a po fotce dokonce zajíždíme k četnické stanici. Je to fakt omšelá budova a nemít pohlednici, nevěřil bych že je to ona.

Jedem do přístavu. Úchvatné jachty, spousta lidí, motorek, starý harmonikář, za ochranou zdí vlnobití moře… Když jsme se dost vykoukali a já konstatoval chybějící hezké baby (ještě není sezóna – české turistky sem teprve přijedou), odjíždíme po silničce lemující přístav, kudy četníci ze St. Tropez chodívali při přehlídkách, hledat kemp.

Má nepříliš podrobná mapa v hledání moc nepomáhá a tak se spoléhám na svůj instinkt. Zavrhuji několik odboček a vracím se k té u níž je nápis Camping Eucalyptus. Silnička se mění v cestu a my přijíždíme spíš ke statku než do kempu. Leží tu typický francouzský venkovský pes, opodál se ošklivá pani houpe v síti a já jdu ke dveřím s nápisem recepce. Vychází pán a já se ptám na kemp. On rychle vypočítává cenu 17,04 éček. Já mu na to říkám, že to je sice krásný, ale fakt nevim jestli tu chci zůstat. Moře je odtud aspoň půl kilometru. Po chvíli mi vysvětluje že kemp je jinde a kudy tam máme jet, že on tam za pět minut bude, ať si to zatím očíhnem.

Znovu tedy překonáváme úsek spíše pro cestovní endura a jedeme někam, kde by za chvíli mohlo být moře. Nápis „Camping Les férme… (něco něco) Eucalyptus“ je na vratech nehodných mé důvěry a tak popojíždíme dál. Když se dívám přes plot a vidím půlmetrovou trávu a křoviska, začínám tušit, že pojedeme hledat jinam. Dál už je jen pláž a tak otáčíme. Přeci jen zastavuju u vrat kempu a jdu to omrknout dovnitř. Aha, tak to co jsem viděl přes plot už ke kempu nepatří. Tady to vypadá spíš jako v parku. Rozkvetlé upravené keře, mohutné borovice, občas clona z rákosů. Nádhera. Sociálky taky ujdou, i když teplá je za půl ojr. No tohle berem. Táta je taky nadšenej a zase po mém navržení dvou míst pro stan čeká až mu schválim to jeho. OK. Uvažuju že by jsme tu zůstali ještě jednu noc. No uvidíme, aby jsme se taky stihli do neděle vrátit. Zatím platíme předem jednu noc a zítra se rozhodnem.

Stan je postaven, motorky zamčeny, plavky oblečeny. Nezbývá než vyrazit k vodě resp. k moři. Přicházíme na písčitou pláž.

Pantofle se boří do písku. Mezi chodidlem a botou mám tak velkou a těžkou vrstvu písku že už ani nemůžu nadzvednout nohy. Rozepínám boty a dál pokračuju bez nich. Teť se bořím až po kolena… Už musím lézt po čtyřech. Rvu ze sebe triko, odhazuju foťák, mobil a klíče od motorky a z posledních sil se plazím k vodě. Už nemůžu dál… „Willi ty to dokážeš!!!“ Když už jsem téměř ve vodě, přichází zlomyslný kapitán Jack a nemilosrdně mě harpunuje…

Tak zpátky do reality. Na pláži zrovna narváno není, ale jsou príma vlny a tak hurá do nich. Táta jde nasadit protiježky a já je vzhledem k tomu, že nestojím o další komplikace dovolené beru taky. Jen ty věci jsme si možná položili docela blízko k vodě. Zatím i ta největší vlna to měla přes metr, ale to není žádná vzdálenost. Skotačíme ve vlnách a pořád se ohlížíme po věcech. Ti lidé si museli myslet že se bojíme aby nám to nešlohli. Když jsme dost vychlazení, jdem se sušit. Zouváme boty a bereme si ručníky. V tom okamžiku přichází brutální vlna a já tak tak stíhám zvednout foťák a zachránit ho před namočením. Triko a kraťasy to trochu odnesly. Holt suchozemec u moře…

Voda ve sprše se dá i studená, tak šetříme. Odslanění dáváme večeři a jdeme se projít po pobřeží. I tady dost zápasí s chaluhami. V části pláže kde to vzdali jsou neuvěřitelné hromady schnoucího a plesnivějícího bordelu. Ono to udržování dá docela práci. Obzvlášť když jsou takové vlny, tak se na písek vyplavuje spousta sajrajtu. Ráno to traktorem s nějakým prystrojem sbírají a upravují. Po chvíli naší cestu vzdáváme, bo jsme v sandálkách a tam dál je to terén pro kamzíky.

Večer koukám do mapy a možná by jsme se měli zítra vrátit, bo další den by se hodilo dojet k Lago di Garda. Ještě než usnu, posílám Jurovi pozdravnou SMS pro všechny spolubydlící. Postěžuju si, že ta Alizee vůbec není reprezentativní vzorek francouzskejch bab, ale že teda ta koupačka byla dobrá. Čekám na odpověď a nic… teprve doma se dozvídám, že Jura byl tou dobou na konferenci v Poznani a tu radost aby to prozradil mi prostě nemohl udělat :-)

Tak hezké sny!

Ráno je oblačno a tak den u vody se zamítá. Vezmem to přes Grand Canyon du Verdon někam zpátky. Třeba do kempu Delfino u Albengy. Ještě fotím borovice, kterým rostou šišky na velkym kmeni místo na koncích větví. Jednu zavřenou šišku trhám a to je pak spolu s kamínkama jediné co jsem si přivezl jako suvenýry k obdarování. Táta se ptá na jméno kempu – že se tu příště musíme stavit. Podle něj je to nějakej les nebo lesopark, nebo…
„Myslíš Eucalyptus?“
„Jo les eukalyptus.“
Chvíli mi trvá vysvětlit že francouzské „Les“ nemá s naším lesem nic společného. No stane se…

Chci si trochu projet Provence ale kvůli objížďce a špatnému značení směřujeme po projetí krásného úseku okresky s kvalitou asfaltu jakého nedosahuje naše, naše… no žádná „silnice“, místo na sever, na západ. To už máme nakoupeno a já rozeslal pohlednice. Silnice z Cogolin na Hyéres je ale nádherně zatáčkovitá a fakt si ji vychutnávám. Před Touloun bych rád na dálnici. Ve městě stojíme na semaforech a já rychle fotím jak to tu mají upravený. Jedeme dál, následují zmatky v orientaci a kde nejsme – u křižovatky kde jsem fotil, akorát k ní přijíždíme z jiné strany. Na podruhé se daří nalézt směr a po několika dálničních kilometrech bez placení sjíždíme na silnici, která nás dovede k onomu zajímavému přírodnímu úkazu.

Poslední kilometry ke kaňonu je dost rozbitá silnice. To bych nečekal. Ale možná jsme blbě odbočili. Před námi se otevírá výhled na veliké jezero a kolem skály. No tak je to zajímavý, ale že by tohle neměli třeba v Rakousku, to bych netvrdil. Ti Francouzi strašně přeháněji. Jezero, kolem skály a hned je to Grand kaňon! Teda že bych sem chtěl jet ještě jednou, to asi nehrozí.

Najíždíme na krásnou silnici a ta nás přivádí… aha – ke kaňonu. Tak to je hustý! Nevim co dodat jiného než – jeďte se tam podívat. Jen popojíždíme, zastavujeme, fotíme, zíráme, kroutíme hlavama. Na těch fotkách to tak nevynikne. Jsou to skály jaxviňa a dole teče řeka. To se musí vidět. Jeli jsme jižní stranu a určitě si to chci projet ještě po severní. Ale to až příště. Jen ten asfalt není pro sportovní motorku úplně to nej. Jestli ono by to nechtělo nějaké cestovní enduro :-)

Jedem dál. Obloha se mračí, začíná být chladněji. Už u kaňonu jsem se dost divil lidem co jeli na chopperech v tričkách. V Comps s. Artuby mi radí zedník kudy na Le Logis du Pin. Miluju mezinárodnost angličtiny!

Frčíme po krásné silnici. I při devadesáti to tu krásně odsejpá a nebýt těch mraků před námi, bylo by to bezva. Nezbývá než obléct nepromoky a po krásné silnici na Grasse s výhledy na moře pomalu vjet do deště. Mám dvě možnosti. Buť v Grasse odbočit na Cagnes a vyhnout se Cannes, nebo jet centrem po lépe značené silnici na dálnici. Úsek deštěm přes město trval snad hodinu. Hrůza. Naštěstí nebloudíme a po zaplacení mýtného konečně drtíme dálniční kilometry. Je ale strašnej provoz a tak chvílema jedem třeba jen 80. Ale jedem a to je hlavní. Po několikerém placení míjíme Nice, Monaco a vjíždíme do Itálie. Až do Albengy se jede buď po mostě nebo tunelem. Hlavní je, že mraky necháváme za sebou a tak až na zasrané (doslova) SOS odpočívadlo a osum ojr za motorku při placení italské dálnice to bylo dobré řešení. Při stání se zapnutym motorem se mi spouští větrák. Táta neodolá a točí motor aby vyzkoušel jak je na tom motorek ventilátoru. Teplota stupá a vrtulka se ani nehne. Je to rozbitý… Až doma nás napadá mrknout se na pojistky – samo že ta k ventilátoru byla spálená.

Sjíždíme na Albengu, stavíme v kempu Delfino. Z minulých 18 é je to dnes 19. Nechápu proč ale nevzdoruju. Pokecám s recepčním o Čechách a zlomyslně přemýšlím že ho naučím víc než jeho „děkuji“ a „prosím“. Snad jindy. Stan stavíme pod přístřeškem, tedy v místě pro stany – co se to děje? Vedle nás si buduje obydlí Francouz se slečnou. Zmiňuju to tu jen proto, že mě ta dvojice zaujala svými typicky francouzskými postavami. Mladý muž měl přes metr osmdesát, sportovní svalnatou figuru. Slečna měla metr šede a zadek jak štyrskěj valach… To bych si vybral snad toho kluka :-)

Jdu si dát spršáka. Zdejší restaurace zapíná reklamu – úžasně tu voní grilované ryby. My vaříme fazole s párkem. Achjo.

Ráno sluní svítíčko, skoro je škoda odjíždět od moře. Jenže domu je to dost daleko a tak nezbývá než zamířit někam na severovýchod. I francouzský pár balí stan a odjíždí. Kudy to vezmeme? Teoreticky by to šlo jet dost dlouho podél pobřeží, ale to by znamenalo poměrně velké zdržení. Takže raději někde u Finale Lígure odbočíme do vnitrozemí.

Poslední kilometry podél moře. Pláže se plní lidmi a my odjíždíme. Za celou dobu co jsme byli u moře jsem se koupal jenom jednou. No nenaděláš nic. Kdybych netankoval u Hypernovy, tak jsme měli den u moře k dobru.

Provoz je dost hustej a tak zase jedeme „jako na skútrech“. Na jedné křižovatce nefungují světla, tak to tam řídí policista. Nebo spíš policistka a to taková, že prostě nejhezčí baba za celou dovolenou. Ukazuje přímo na mě. Místo mnou očekávaných gest, která by naznačovala že si chce „popovídat“, na mě mává ve smyslu – ty s tou motorkou koukej jet… Beztak měla některé drobné charakterové vady.

Opouštíme pobřeží. Úzká silnice se klikatí do kopce jak užovka v křeči. Zastavuju na fotky posledních výhledů na moře. Z hora proti nám jezdí spousta popelářskech vozů. Asi mají na kopci hnízdo. Nebo do nějaké propasti hážou bordel z měst na pobřeží. Kvůli nějakejm závodům co se jedou zrovna dnes nemůžem na Cárcare přes Bórmidu, ale musíme jet na Calizzzano. Projíždíme tak průsmyk něco málo přes 1000 m n. mořem. Sjezd z něj není nic moc, protože pravý zatáčky vedou za skálu a tak se nedá určit předem jejich poloměr. Místní SRAD 750 se toho ale nebojí a řítí se proti nám jako raketa. Aby si zlepšil náladu tak to pak někde otáčí a po chvíli nás předjíždí. To už ale jedeme podél krásné říčky a kocháme se. Při pauze probíráme, že čistě podle krajiny tady kolem by jsme klidně mohli být i na Slovensku.

V Cárcare nakupuju v Lídlovi. Ceny jsou jen dvakrát tak vysoké než u nás a to je výrazné zlepšení. Ještě zkoušíme vybrat z bankomatu. Dávám si angličtinu. Vše je v pohodě až do okamžiku kdy mám potvrdit výběr stisknutím tlačítka OK. Jenže ty tlačítka jsou popsaný italsky.

Sedíme u motorek a jíme jogurt. Po zemi tu lezou velký mravenci. Táta už má jednoho na kelímku.
„Bacha mravenec!“
„Vidíš ho parchanta? Jestli mi vleze dovnitř tak ho zamíchám a snim!“
„No, to ho vytrestá…“

Koukám do mapy a ejhle, Vlastně až do Alessandrie pojedeme po stejné silnici po které jsme přijeli k moři. Nakonec to ale ani nevadí, protože jsme toho už viděli tolik, že to tu až na jedno místo stejně vůbec nepoznávám.

Frčíme na Piacenzu. Dlouhé úseky po hlavní silnici mají jednu nespornou výhodu. Nemusím pořád sledovat směr a mám čas taky se trochu kochnout. Škoda že toho tady v nížině moc k vidění není. Odbočuju na malou silničku dát voraz ve stínu stromů. No né, tady je pole s hráškem. Vrháme se na lusky jako kobylky.

U vjezdu do městečka Broni dělám fotku pro mého pejska a pak už jsme v Piacenze. Tady začínaji navigační zmatky. Abychom se vyhnuli dálnici tak zajíždíme do centra a to je fakt lahůdka. Po půl hodině jsme dá se říci zdárně venku. Míříme na Cremonu. V jednom městečku přede mnou jede Ital s autem jak připo. Je to divný, protože jinak když jedem šede na jejich padesátce tak nás většina aut předjíždí. Už mě štve, tak ho asi předjedu. Než se rozhodnu kdy ho vemu, projíždíme kolem policejního radaru. A tak proto. To bylo o fous.

Za Cremonou stavíme u Meka. Ceny jsou vyšší než u nás, ale chutná stejně. Jenom slečna za pokladnou neumí ani slovo anglicky. Nasedáme na stroje. Na chopperu sem přijíždí táta s mrňavim synem. Dost legrační.

Z další cesty už stojí za zmínku jen to, že v Carnetu sull Ógliu tátu málem sejmulo auto když jsme křižovatku vypadající jako kruhák projeli stylem – jsme na kruháku tak mám přeci přednost a pak už vůbec netušim kudy jsme to vlastně jeli. Mapa se v těchto místech vůbec neshodovala s realitou. Číslo silnice a města na ní neměli s tim co jsem měl na papíru nic společného. Kousek od jezera jsem pak na jedné světelné křižovatce natolik překvapenej scootrem řítícím se v protisměru smykem obou kol (ustál to), že ani nevim, jestli jsem to neprojel na červenou.

V Lonatu je provoz jaxviňa a my si zajeli někam do obytné čtvrti. Je mi jasný, že těsně podél jezera musí být silnice a tak už kašlu na mapu a jedu kudy mě napadne. Docela se daří a objíždíme Lago di Garda od východu. Je čas najít kemp tak náhodně zkouším odbočit na Camping Gasparina. Ten se zdá good, ve sprchách jak jsem omrk je zase automat na půlojro, takže rozhodující bude cena. 15 éček je super a tak jdem vybírat plac. Už jsme podruhé přejeli a pořád to podle táty není ono. Hlavně že to mám rozhodovat já. Jedeme teda na jím vybrané místo. Při stavění stanu tu cítím chcíplotinu. Zkrátka dobrej flek.

Jdu ke sprchám a stará pani se mi snaží vysvětlit něco s vodou. Italsky. Chvíli bojuje, ale je to marný. Táta ale v ní a hlavně jejím manželovi (pravděpodobně) našel zalíbení a tak se na ně při cestách kolem pořád usmívá. Mě jen fascinuje jak si Italové užívaji důchod. Zajedou s karavanem k jezeru, hrajou karty, děda sedí aby viděl přímo do dámskejch umývárek. To je život.

Táta jde do sprch. Dávám mu padesáti cent. Když se vrací, jen říká že to bylo „jako na grilu“ (viz naše první cesta na Slovensko). Vlezl do kabinky, svlík se vhodil minci a ta jen propadla. Hodil jí tam znovu. Stejný výsledek. Oblík se a šel do jiné kabinky. Stejný výsledek. V další to samé.
„No tak jsem se musel umejt v umyvadle…“
„E? No popravdě jsem tam neviděl žádný nápisy kolik se tam strká, tak já si vezmu i jedno ojro.“

Jdu do sprchy. Vlezu do kabinky. Je zde sprchový kout a umyvadlo. Á tak v tomhle umyvadle se myl, já už myslel že v tom na chodbičce. Svlíkám se a zkouším padesáti cent. Nebere. Zkouším ojro. Nebere. Sakra! Zřejmě to tu bude na žetony. Kdo by to čekal od krabičky co v jinym kempu brala mince. Taky to tu mohli alespoň napsat. Sprchuju se teda pod studenou (spíš pod ledovou) a hlavu v umyvadle (tam teplá teče). Při návratu si ještě dělám srandu z táty, že mě to fungovalo v pořádku :-).

Dnes nás čekají Dolomity. Dost se na ně těším, ale nejdřív musíme projet silnici podél Lago di Garda, což slibuje krásné výhledy, ale také velkou dopravu, jestli si nepřivstaneme. Nějak totiž letos máme problémy vyjet před půl desátou a to už bejvá provoz jaxviňa.

Jsem aktivista a vstávám v sedm. Než se uvaří čaj, posnídáme, zabalíme, zaplatíme, je čtvrt na devět. Naštěstí o veekendu italové se vstávánim nepospíchaji a průjezd na Trento je až na jednu asi tříkilometrovou kolonu, kterou skútrařsky předjíždíme, bez problémů.

Zastavuju na nákup. Uzeniny a pečivo jsou za pultem s obsluhou. Stojím frontu a nechápu proč tu pořád do rozhlasu něco mluví. Italsky neumím ale zní to jako čísla. Aha – funguje to tu jak u nás ve spořce. Přijdete, utrhnete si lístek s číslem a můžete nakupovat než na vás vyjde řada. Ještě že čísla ukazuje digitální panel, bo bych z rozhlasu rozhodně nepoznal jestli „už“.

Údolí k Bolzanu je krásné, svižně se jede i když nejste na dálnici a je plné vinic a především jabloňových sadů. Bratránek jede letos na podzim do Itálie trhat jablka. Když si představim, že mě postavěji na začátek takového obrovského jablečného území a řeknou „A jeď až tam na konec!“ leze mi mráz po zádech. Těžce vydělaný ojra…

Odbočkou na Cavalese konečně vjíždíme do Dolomit. Jsou skvělé a plné motorkářů. Změnu ze skútrů na motorky jsem postřehl už u Lago di Garda, ale tolik mašin jako tady, to se jen tak nevidí. Chci jet jihem na Paneveggio ale jedem na Moenu. Vracet se mi nechce, však to neznám ani tudy. Passo Pordoi je pak úchvatnou odměnou pro srdce každého motorkáře. Teda především výjezd nahoru. Zatáčky totiž vůbec nejsou takové jako na Stelviu. Sice to jsou taky většinou vracečky ale se super poloměrem co se bezva klopí a díky kvalitnímu asfaltu poměrně široké silnice se dá jet dost adrenalin. V jedné ze zatáček je odpočivadlo, tak dáváme pauzu a jen se kocháme výhledem a projíždějícíma naklopenejma strojema. Je fakt, že největší odvaz jeli dva supermotardisti. Na druhou stranu nejvíc mě pobavil průjezd dvou Hárlejů škrtajících plotnama co mají místo stupaček. A to skoro neklopili…

Táta vyndavá dalekohled, bo se mu zdá že naproti na skalách něco vidí. Podle mě tam nic není. Přibližovací skla při opravdu pozorném pátrání odhalují horolezeckou výpravu. Jak to mohl vidět normálně očima. „Jak vostříž…“

Sjezd dolu z průsmyku není nic moc. Silnice není tak kvalitní a zatáčky jsou trochu prudší… no musím se nějak vymluvit z toho proč nás celou dobu před sebou hnalo Virago. Naštěstí neměl na předjetí táty, bo kdyby dojížděl mě, musel bych mu stůj co stůj ujet a kdo ví jak by to dopadlo.

Musíme nutně tankovat. První benzínka u které je banda slovinských motorkářů se zdá být vyhovující do doby, než zjistíme, že je na automat. No co, je na čase naučit se obsluhovat tento vynález. Sleduju Slovince. Přístroj nakrmili bankovkama a stiskli tlačítko s číslem tankovací pistole. Ono to nebude tak složité… Problém je, že když tam dáte víc peněz než za kolik se vám vedje do nádrže, dopadnete jak Slovinci, kteří mě s pistolí v ruce (čerpací) nabídli natural (Senza Piombino) za 10 ojr. Beru to a nedám tátovi ani litřík. Odjížději a my jdeme nakrmit CB. Než si v hospodě vedle rozměním, přijíždí člověk s autem. Dává do stroje prachy a jde tankovat. Já už mazácky předvádim tátovi jak se to dělá. Dávám do automatu deseti ojrovku… a v tu chvíli přichází ten borec od auta a mačká tlačítko s nápisem nafta. Chvilku mu trvá pochopit, že jsem myslel že už tankuje a dluží mi deset eur. Tak znova. Už se daří. Umíme!

Průsmyk Falzarego už není proti předchozímu tolik úžasnej, ale určitě se sem do Dolomit ještě podívám. Z Cortiny ď Ampezzo do Dobbiaca mě už čeká jen jeden šok kdy se k nám od zadu přiřítí rakouští závodníci na supersportech, já předjíždím osobák a jdu na brzdy před zatáčkou. Kouknu do zpětnejch a na brzdovim světle mám nalepený GSXR. Debil – málem mě sejmul.

Silnice č. 100 u Australanů je místama samá záplata. Už mi připadá, že mají silnice jako u nás, ale po příjezdu do ČR to budu muset odvolat. Oni totiž umí záplaty co nedrncaji. Ceny benzínu za hranicema klesly na 1 euro a tak je mi zase trošku líp. Už se těšim na z loňska osvědčený kemp Golser u Millstätter See. Průjezd kolem jezera ale vůbec nepůsobí tak impozantně jako před rokem. Fakt to tu takhle loni vypadalo? Opravdu je to jezero tak malý?

Kemp je skoro prázdný. Tady ještě sezóna nezačala. Jdu pro majitele. Také se na nás pamatuje a já mu vyprávím kde až jsme byli atd. Dost mi při tom dělá problémy přejít z angličtiny na němčinu. Ptám se na cenu a ouha. Proč jen jsem mu říkal že jsme byli v St. Tropez. Vyklubal se z něj obchodník a chce 14 ojr za osobu.
„Cože? Slyšim dobře? Loni to bylo 9!“
„No ano, to bylo loni.“
Chvíli se dohadujem jestli by to nešlo bez dokladu, vysvětluju mu, že v kempu v Saint-Tropez jsme platili 17 dohromady! Nevěří mi, a tak chvíli dělám, že hledám účet (samo že žádný nemám). Neměl jsem mu dávat pas, takhle už se fakt blbě smlouvá. Ještě mi říká, že ráno nás odbaví jeho žena a odchází. No co, je zataženo, večer. Přece nebudeme někam přejíždět.

Místo pro stan vybírám pouze já. Konečně. Hned po jídle jdem do sprch a to si dědo piš, že za tu cenu ti vyčerpám teplé vody žes to nezažil. Ty sociálky, to je nádhera. Škoda že je tu tak draho a nejspíš už se sem nikdy nepodívám…

Probouzí mě déšť. Nejsme z cukru, ale že by se mi chtělo balit v dešti. Když se nezdá, že by přestávalo, přenášíme věci pod smrček kousek vedle nás. Tam je sucho. Pomalu balíme a já jdu účtovat. Recepce je ještě zavřená, tak jdu do domku s restaurací. Nikdo tu není, tak mám prvně v životě možnost zmačknout zvonek co znám z hotelů. „CIINNNKKKK!!!!!!!!!“ Pán se mnou posílá svou ženu. Jdem do kanceláře. Jakékoli smlouvání vzdávám, ale když mi dá účet za 14 eur, docela mě to zarazí. Při placení vysvětluju, že platím za oba!
„Ano dvě osoby“
Tak a rychle pryč! Nejlevnější kemp za dovolenou! Nevim jestli to ta pani spletla, ale přísahal bych, že včera bylo řečeno 14 eur za osobu.

Prší. Déšť v Rakousku spolu s opravou vozovky (jdou až na hlínu) znamená, že máme motorky jak prasata. Najíždíme na dálnici a valíme na sever. V dešti se bojim přejíždět bílou čáru, tyhle starosti jdou ale stranou, protože motor zase netáhne. Asi dvěstě metrů trucuje a pak zase dobrý. Evidentní závada je déšť. Určitě za to může servis v ČR. Jen je divný, že ve Francii měli rozdělané skoro to samé co u nás a výsledek je stejný. (Pozn.: Nakonec byla závada poměrně triviální. Vina byla stále ještě na benzínu z Hypernovy. Ve Francii a pak i doma mi pročistili celé palivové potrubí, proměřili kabely a teprve nakonec se přišlo na to, že jediné nevyčištěné benzínové čerpadlo prostě nedávalo tolik benzínu kolik mělo. Při pomalejší jízdě to tedy stačilo a projevovalo se to občas na dálnici.)

Mezi Katschberg a Tauern tunelem paltíme mýto. No fuj! Průjezd druhým jmenovaným tunelem od jihu na sever bych přirovnal cestě do středu země. Je to pořád dolů a hoooodně dlouho. Nebýt na zdech občas nápisy jak je to na kterou stranu daleko, bylo by to fakt stresující. I tak nic moc pocit. Dešti jsme už ujeli, a až na pár kapek u Solnohradska (Salzburg) jedem dost v pohodě. Dvacetikilometrová oprava dálnice, kdy je provoz sveden do jednoho pruhu nás tak už nemůže vyvézt z rovnováhy. Před Linzem zajíždíme na odpočivadlo uvařit poslední Wietkong polévky. Tak nám to jídlo vyšlo akorát. Ještě si tu dojdu na WC bo už bych zase „chcal jak koroptev“ :-). Záchody jsou v nerezu, ale co je to platný, když je tam smrad jak když se odkope selka.

Vyjíždíme a táta nesvítí. Dávám mu tedy domluvený signál aby rozsvítil (ještě máme jeden aby vypnul blinkr – často používaný). Zjišťujeme prasklé vlákno u tlumených světel. Dál musí pokračovat s dálkovejma. Ještě že je den. Cestou na Freistadt ještě jednou dost zariskuju při předjíždění a říkám si jestli to mám zapotřebí, vždyť teď je nejdůležitější hlavně dojet.

Od té doby nás teda málem srazili dvě auta a na jedněch světlech moc nechybělo a táta sejmul mě. V Budějkách tankujeme a uvědomujeme si, že tady už si zase musíme dávat pozor na věci. Domove líbezný…

Před Táborem zastavujem na český knedlo vepřo zelo, které si dáme ještě jednou doma bo nám ho mamka uvařila na uvítanou. Přece neřeknem že jsme teť jedli to samý. No ono stejně, domácí je domácí.

Před Humpolcem děláme poslední čůrací pauzu a radši jsem to měl vydržet až domu. Sundal jsem si totiž ledviňák a položil na spacáky na motorce. Pak jsem si ho samo zapomněl vzít a jel. Táta zahlíd že ode mě něco odlítá, tak se vrátil. Byl provoz a než se stihl otočit k ledabyle se u kraje povalujícímu ledviňáku, projeli dva kamiony a byl fuč. Navíc nebyl táta schopen určit místo kde ležel ani s přesností na sto metrů. Lezli jsme tam po mezi jak blbý a nic. Pětikilo v háji.

Poslední kilometry, odbočení do rodné vísky, pak na cestu a na dvůr. Jsme doma!

Dodatek:
1) Za devět dní jsme najezdili 3426 km (CB tvrdí 3462).
2) Včetně opravy motorky nás to oba dohromady vyšlo na necelých 21 tisíc Kč.
3) Viděli jsme tolik věcí, že si to ani vše neuvědomujeme.
4) Zažili jsme krušné chvíle s motorkama, ale i spoustu i krásných.
5) Ačkoli nám počasí ne vždy přálo, naše vybavení si s jeho rozmary snadno poradilo.
6) Dostali jsme lekci, že i s Japonskou motorkou je třeba vozit vybavení abychom byli schopni alespoň vyměnit svíčky.
7) Máme chutě jet někam dál. (I když já asi ne na SV, bo to opravdu není cestovní motorka – alespoň podle toho co si pod cestovní motorkou představuji já.)

Tády dády dá! To je konec.