Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.

Black C 2010

Kapitola 1. ZAČÁTEK

Rumunsko… Od této země jsem čekal mnohé. Předně měli moji kamarádi zjistit, že jedině cestovní enduro je motorka, na které se dá solidně cestovat např. právě do zemí, kam jsme letos mířili. V mých představách jsme se pohybovali na velice rozbitých silničkách malebnými vesničkami se spoustou překrásně zdobených klášterů. Taky jsme měli jet průsmyk za průsmykem, všude samá skála (a třeba i medvěd).

Přesalp – v sedle s moji maličkostí a samozřejmě s mou manželkou Pájou – obutý do špuntů TKC měl být jediná motorka hodna zvládnout tuto cestu bez ztráty kytičky.

Nad svým neuváženým rozhodnutím vydat se do divokých a drsných končin Zakarpatské Ukrajiny a Rumunska na silničních motocyklech s obutými Michelin Pilot Road 2 pak měli bědovat tito dva exempláře:

Čendík (Camaradus dovolenceae var. Remcalus L.) na „Lejzru“ (Yamaha FZS 600 Fazer)
a
Pájovec (Camaradus dovolenceae var. Poseralus L.) na „psovi“ (Yamaha Bulldog 1100)

No dobrá, přiznávám, že trasu jsme se snažili přizpůsobit tak, aby byla co možná největší pravděpodobnost asfaltu… Ale kdo mohl čekat, že tam opravdu bude?

Kdo by čekal, že kostely uvidíme jen dva, že malebné vesničky potkáme jen u ukrajinských hranic, že pojedeme jen třemi průsmyky a hory budou více méně jen zalesněné kopce kolem nás, jedoucích někde pod nimi po dél řeky? Kdo by čekal, že v Rumunsku budu já závidět klukům jejich silniční pneu? A kdo by čekal, že jediný kdo po návratu domů přesedlá, budu já?

A kdo by čekal, že i tak bude tahle dovolená jedna z nejlepších, co jsem kdy jel?

Cíl, kam se jede, byl nalajnován už dva roky dopředu. Takže zahrabat v análech, porovnat si nachystané průjezdní body a hlavně určit termín. Jediný, na kterém jsme se všichni shodli, byl 12. – 26. 6. (Pozn. tedy 14 dní po naší svatbě – takže taková svatební cesta ;-) – s tímto označením však Pája od začátku nesouhlasila, protože svatební cestu si představuje úplně jinak než celý den sedět na motorce a večer zalézt do stanu vedle dvou kaziš…ů)

Aby nebylo vše uplně jednoduché, Čenda zjistil, že se strašně nutně musí v den odjezdu objevit i s motorkou na svatbě své šéfové. No co už. Abychom si nepřipadali opuštěni domlouváme se, že nás místo něj v první den doprovodí nový motocestovatelský pár Pavel a Marina na jejich Vildovi (DL1000) – bude to pro ně taková zkouška toho, co je čeká, až s námi vyrazí napřesrok.

Protože jsme každý z jiné části republiky, domlouváme se na srazu u Pájovce, kterýžto aby se necítil nevyužit má za úkol nachystat snídani v podobě míchaných vajíček na cibulce se slaninkou. Balíme, máváme pejskovi a už jsme zase na cestě za dobrodružstvím, který na nás doslova číhá za každym rohem…

U Pájovce jsme v půl desátý. V-Strom doráží až po nás a tak si můžeme jeho osádku, kterážto vyrážela z Brna a má to tedy proti nám jen kousek, pěkně dobírat. Vajíčka byla epesní a tak úderem čtvrt na jedenáct patřičně posilněni usedáme zpět na stroje a vedeni místním domorodcem (Pájovcem) míříme na východ. Pravdou je, že když to někde znáte, tak se zatáčky dávaj uplně jinak. To co nám ale Pájovec předváděl, z toho mi zatuhl úsměv. Jak může člověk takhle si užívající zatáčky pokoukávát po chopperech?

Jedeme na Boskovice, Prostějov a Přerov. Ten tranďák nějak nejede. Ne že by se vyskytla závada, ale při předjíždění by nějaký ten ponny navíc občas… no nic jedeme dál. Pokoukávám po Pavlovi jak si vede. Přeci jen když ze simsona přelezete na hektolitra, může to dopadnout jakkoli. Musim uznat, že jede pěkně opatrně a drží odstup… tak to mne kluk překvapil. Aby to neměl tak jednoduchý, tak ho před Přerovem pro změnu překvapuju já. Na poslední chvíli se v jedné vesničce rozhoduju pro odbočení vlevo. Naneštěstí je to v okamžiku kdy Pavel ulevuje svému pozadí jízdou ve stupačkách. No aspoň Marina za ním neměla takový šok... Vědom si toho co dělám jsem vše sledoval v zrcátkách a držel motorku rovně dokud to on neubrzdil. Když o tom přemýšlím - takovéhle situace jsou pro vyškolení řidiče nutností – takže by mi možná měl i poděkovat :-D.

Před Bystřicí brzdíme na ledňáka u kamaráda Festra a jeho ženy. Nešlo tu ani tak o ledňáka, jako odpočinout prdelím a hlavně se předvést a vytahovat. Pohled na nás musel být zajímavý. Z nepochopitelného důvodu nejsme nikdo schopen vylíčit Festrovi krásy motocestování tak aby nám uvěřil a aby to nesklouzlo jen k bolavejm zadkům a jaká by to byla pruda v dešti :-D.

Nám ale neprší. Naopak je hic a tak vybíráme trasu na Vsetín vedoucí stinnými lesy. Vedu výpravu zatáčkama někam do kopce zvaného Tesák. Kdybych tak tušil, že právě v těchto zatáčkách na zapůjčeném V-Stromu 650 přesně za měsíc rozhodnu o přesedlání…

Ze Vsetína bohužel vlivem uzávěrky nemůžeme rovnou na Půchov a jsme nuceni otočit se k severu na přechod Makov. Dost blbá zajížďka a navíc samá vesnice. Kilometry skoro neubývají a tak aby se nám snáze putovalo, brzdíme v jedné salaši na oběd. Dávám si halušky a navrhuju totéž i Pájovcovi. Ten objednává jen polévku a ohrazuje s tím, že pravé halušky jsou jen na Slovensku a dřív je nepozře, aby si na ně nezkazil chuť. Však prý večer uvidíme sami.

Zde se sluší poznamenat, že cílem dnešní etapy je salaš, kterou objevil Čenda před dvěma roky během firemní akce. Zalíbila se mu tenkrát natolik, že ji s Pájovcem navštívili i vloni během jejich týdenního putování po SK a PL. Jejich poutavé vyprávění podpořené fotografiemi stolů překypujících jídlem nás natolik uchvátily, že jsme se rozhodli stanovit první nocleh právě na toto místo.

Pomalu se dostáváme na hraniční přechod Makov. Kde jsou ty časy co nám (jedoucím na jawách) zde v dešti celníci nabízeli nepromoky… Dnes je krásné počasí a jen dva motorkáři (V-Strom a F800GS) stojící u škarpy a oprašující Sůzu od hlíny nám dávaj varování raději nepokoušet v následujících zatáčkách osud.

V Bytče se ujímá vedení Pavel. Maj tu někde příbuzenstvo a tak (s vidinou že se zítra mají vracet až do Mostu) hodlaj jet s námi jen do Rajce. Tady si po natankování popřejeme hodně štěstí a my frčíme na proslulé harmanecké zatáčky.

Mno, jak bych je okomentoval. S Pájovcem za zadkem vědom si že ho brzdim, s Pájou za zády vědom si výstrahy, že po prvnim pádu s motorkami končíme, se špuntama na kolech které všichni na asfaltu chválej jen já jim nevěřim… prostě jsem si ty zatáčky neužil – spíš jsem se modlil, aby už byly za náma. To byl první okamžik, kdy jsem zapřemýšlel, jestli je vše tak jak má.

Dle SMS má Čendík náskok. Kdo by to do kluka řekl, že mu to bude na Lejzrovi tak odsejpat. Zkoušíme se domlouvat jestli nám nepojede naproti, ale nakonec ho necháváme jet napřed ať zarezervuje ubytko. Dělám tento ústupek nerad, protože to znamená, že v době našeho příjezdu už bude mít minimálně jedno pivko náskok a já mám zrovna tááákovou žízeň :-D

Před Bánskou Bystricí máváme stojící bandě V-Stromů okufrovaných hliníkem. Pozdravy si vzápětí měníme, když ještě před městem řešíme právě zmíněnou komunikaci s Čendou. Anička (kdo nezná - jedná se o mou navigaci Garmin Zumo 550) nás zde vede docela zajímavým obchvatem kolem města. Dostat se na něj vypadalo trochu krkolomně, ale fakt, že je to zkratka byl jednoznačně prokázán tím, že najíždíme na hlavní silnici směr Brezno těsně před V-Stromí bandou.

Koukám do zrcátek jak jedou a říkám si, že jim předvedu co Přesalp dovede. Silnice je rovná a přehledná a hlavně bez vesnic. Upalujem teda něco mezi 110 a 130. V-Smrky se chvíli držej, ale pak je vidět, že jízda ve větší skupině prostě zdržuje. Naproti tomu já jedu vyloženě jako bych jel sám. Napoprvé mne tim Pájovec trochu vystrašil, ale pak už jsem si zvykl a dělal jsem mu místo. Totiž abych vysvětlil – kdykoli jsem předjížděl, on se ještě vlezl za nás. A to i v takových případech, kdy jsem sám přemýšlel, jestli do toho předjíždění ještě jít a kdy jsem se musel nafest zamačknout mezi dvě auta…

Kousek před Breznem dáváme pauzičku a kluci slovenský na suzukách zastavují na kus řeči. Chvíli se vzájemně přesvědčujeme ať jedni změní cíl dnešní cesty podle druhých, vyslechnu si pochvalu jak mi alpík pěkně „na štuploch“ upaluje a pak jsem docela překvapen odpovědí ohledně jejich trasy. Je fakt že ty hliníkáče prostě působí skoro expedičně. Navíc jede na motorce každý sám a tak 3 kufry ač mohou být poloprázdné prostě nutí k předpokladu velké výpravy. Realita je taková, že dnes přespí v kempu někde v Nízkých Tatrách a zítra domů. Okamžitě vyrostu o půl metru a připadám si jako velkej frajer když jedeme až k Černému moři.

Spěcháme za již pravděpodobně podnapilým Čendíkem. Z Brezna k salaši to je ještě asi 18 km trochu houpavou silnicí. Přesalp ale dává zdatně – úměrně k žízni řidiče. Přijíždíme k salaši, decentní off po polňačce a…

Zavřeno z důvodu soukromé akce.

Koukám na mobil. Čenda už před hodinou psal, že máme smůlu a že teda shání po okolí… Ťukám do Aničky a vyloudím z ní číslo na nejbližší kemp. Domlouvám se s nima kde to je a jak je najdeme. Znamená to sice vrátit se cca 10 km zpět, ale lepší než spát někde ve škarpě. Kemp je v Rohozné a jmenuje se Sedliacky dvor. Bohužel je to jen budova se sociálkami a travnatý plac kolem. To znamená jediné. Pájovec sedá na motorku a jede do Brezna pro pivo, bo jedině s pivem v ruce se dá kvalitně postavit stan.

Ješte dlouho do tmy postáváme s pivem v ruce u motorek a moudře hovoříme...