Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.

Black C 2010

Kapitola 2. UKRAJINA

Slovy „Sokolíci – vy nepojedete do Ouměřic?“ budím celek nedočkav dalších cest výpravu už v 7 ráno. Balíme stany a Pájovec si jde skáknout na trampolínu. Asi se chce pořádně rozehřát před plánovanou snídaní v kolibě, kde bylo včera zavřeno. Láduju zavazadla na motorku a snažím se najít ten včerejší fígl při kurtování karimatek na padák. Z kempu vyrážíme v půl deváté, abychom ani ne po deseti minutách opět slezli z motorek a šli na onu opěvovanou snídani. Opět máme smůlu. Nakonec je nám alespoň nabídnuta polévka s chlebem. Normální člověk si na zapití dá kofolu, Pájovec objednává zákys. Jestli si ten kluk nekoleduje :-D

Jdem zase popojet, ale našeho příchodu k motorkám zneužívá pani s děckem, které nám mermo mocí musí oblézt motorky. Pájovcova byla v kurzu jen chvilku, ale moje se nějak zalíbila. Teprve když jsme oblečeni, helmy na hlavách a Pájovec má nastartováno napadá pani že by jako mohla to děcko sundat…

Za Tisovcem zastavujem na načerpání zdejší „šťavice“ kterou jsem náhodně objevil na dovolené v roce 2007. Pájovec řeší problémy s telefonem. Z pro mne neznámého důvodu nezná pin, když se nám přes zaměstnance operátora (pájovcův kámoš) podaří zjistit puk tak pro změnu nefunguje roaming…

Cestou do obce Muráň, kde odbočujeme na Rožňavu, potkáváme obrovskou bandu aut značky KIA v barvách státních vlajek. Zřejmě nějaká akce v rámci probíhajícího mistrovství světa ve fotbale – to nevim, ale jeli jak… …jak kdyby to tam do té Afriky chtěli stihnout ještě dneska. Jak nám tak ubíhají kilometry, každý řešíme ty své problémy. Pájovcovi přibylo k mobilu ještě sledování hučení od přední pneumatiky a já bojuju s karimatkami na padácích, jež se na rovinkách větrem odklápí od motorky a pomalu sklouzávaj dozadu. Asi na druhý pokus je definitivně upoutávám k motorce. Až mám strach, jestli to půjde večer sundat.

Když bych měl popsat tuto oblast tuto oblast z demografického hlediska, musim uznat, že jsem tu očekával tak nějak víc „Italů“. I Čenda je nespokojen a s nově pořízenou kamerkou na helmě nedočkavě číhá na nějaké opravdové gheto. To se ale nekoná. Namísto toho jedeme poměrně rychlou silnicí plnou aut honosících se označením „RS“. Tolik „eresových“ škodovek všech modelů (které jsem ani netušil, že tato písmena mohou nést) člověk opravdu jinde nepotká. Pravděpodobně specialita okresu Rimavská Sobota.

Za Rožňavou se rozhodujeme jet rychlou silnicí „spodem“ po E571 na Košice. Máme tak možnost zastavit se na parádní výhled. Toto místo jsem měl vytypované už od kdysi, když jsem tudy projížděl autem. Však já věděl že se sem někdy vrátím. Sice je tu zákaz zastavení, ale tak na jednu fotečku, co?

Po vynadívání se z vyhlídky dostávám od Pájovce příkaz přibrzdit u benzínky. Míjíme jednu za druhou a Pájovec pořád mává jako že ještě můžem jet dál… Nakonec berem až na výjezdu z Košic. Zde obdivně vzhlížím k poměru nádrž/spotřeba obou Yamah. Je fakt, že já s nejslabší motorkou tankuju dvakrát tak často… Na druhou stranu jedeme na Alpu ve dvou a s bočníma kuframa…

V této, poměrně rovinaté části Slovenska máme možnost vychutnat si pěkně nepříjemnej boční vítr. Je natolik silnej, že jedu kilo a čekám, kdy mi to definitivně podkopne přední kolo a já poletim do škarpy. Inu nevýhoda vysoké motorky.

Máme hlad. Vracet do Košic se nebudem. Pořád si říkáme, že bude něco cestou, pak si říkáme že bude něco v Michalovcích. Ty ale míjíme po obchvatu. Náš hlad narostl nebývalých rozměrů a oproti tomu výrazně klesla vzdálenost od ukrajinských hranic. Jako správní zelenáči jdem tedy pro jistotu na benzince „do plnejch“ a zároveň se ptáme na restauraci. Super – ještě jedna naším směrem je. No na rovinu – pajzl kde jsme si dali smažáka a hranolky a byli jsme za to rádi.

U jídla rozebíráme taktiku na hranice. Někde jsem totiž četl, že když jim řeknete kam máte namířeno, tak si daj s policajtema echo a už vás tasí…

Trochu s rozklepanýma nohama sedám na motorku a připadám si jako bych hodlal nacpat své genitálie lvovi do tlamy a přitom mu třel rozkrok vlhkou žínkou… ©Red Dwarf

Přijíždíme na hranice a už to začíná. První papír, popojet… slovenská kontrola, která jen vyplňuje, kolik máme benzínu v nádržích. Hrdě se hlásím k čerstvě dotankované plné a v tom okamžiku ve mně zahlodá, jestli on na Ukrajině nebude vlastně hodně za levno…

Další kontrola. Jsme tu sami, ale doráží dvě auta. Dostáváme k vyplnění další papíry. Na celnici jsou dvě slečny tak se pořád ptám co vše vyplnit a nechce se mi věřit, že musim napsat adresu kam jedu, když jen projíždíme. Už jsme tam za blbce, ale zase se ptám té pani v okýnku, na němž je čtyřjazyčne napsáno že po nás nesměji chtít peníze jinak máme volat nějaké tel. číslo. Pani říká rázně – napiš „Koločava hotel“. No což, taktika nahlášení jiného směru jde stranou, hlavně ať nás nepředběhnou další přijíždějící auta. Jdu teda konečně zase na přepážku. Pani ukazuje prstem co jsem to napsal (hezky česky) do adresy a já hrdě:
„Koločava hotel!“

Na svou obranu - jsem byl jedinej kdo aspoň napsal ze jsem Czech Republic, zatímco kluci řešili že se jim tam nevejde poslední písmenko od „Česká Republika“ :-D Tak tedy pasová kontrola a následuje celní kontrola. Ta sestává z toho, že náhodně musíme otevřít některý kufr na obhlídku a přiznat případné zbraně nebo drogy. Vše probíhá v klidu a docela to odsejpá. Nakonec předáváme poslední kontrole co nám dala ta první a můžeme zastavit abychom vyměnili peníze. Směnárna nepremává a jsme odkázáni na obchod v Užhorodu. Koukám na hodinky – to bych neřekl – přejít hranice trvalo hodinu. Navíc jsme v jinym časovym pásmu, takže defakto dvě hodiny v tahu.

Ukrajina je zajímavá země. Vůbec nerozumim tomu co nazívají písmo, ve městě na vás číhaji kanály bez poklopů, na „T“ křižovatkách když jedete rovně (z té strany kde je odbočka po levé ruce) máte barvou namalovanou šipku vedle semaforu, jakože rovně se může pořád (to kluci nechápali a divili se že jsem tek drzej a jezdim si tam na červenou :-D ) a policejní kontroly? No jestliže v databáze radarů pro ČR znamená, že doopravdy měří v jednom ze sta případů, tak na Ukrajině nám body stažené z http://www.poiplaza.com opravdu ušetřily hodně peněz a nepříjemností, protože minimálně ve třech z každých pěti míst kde mne varovala navigace opravdu policisti měřili.

Frčíme po velké highway. Řidiči se zde dělí na ty, kteří jedou jak blázni a na ty, kteří se hrabou v motoru a hledaj kde se stala chyba. No vážně – tolik odstavenejch aut se zvedlou kapotou jsem ještě neviděl.

Na široké krajnici tu a tam zastavuju a ulevuju zadku. Čendík nás na jedné pauze přesvědčuje o velikosti Mukačeva (které jsme odbočením na sever nechali už dávno za zády) tím, že ukazuje na ceduli s názvem docela jiného města. Vysvětluju mu že i ty čtverečky a trojúhelníčky uprostřed jsou důležitý, ne jen že je na začátku M a na konci BO ;-).

V Nyzhni Vorotě konečně sjíždíme na malou silničku, která nás má dovést do Volovetského průsmyku. Náš dnešní cíl je necelých 17 km před námi, což nám (pokud silnice „nezmizí“) dovoluje pěkně se kochat. Průsmyk je super, vyhlídka nad ním ještě lepší. Jen z pomyšlení co budeme dělat jestli bude penzion u Leva plnej mne tak lehce mrazi…

Sledujeme okolní kopečky a říkáme si, na čem by ty hliněné cesty byly sjízdné. Všichni si ten pohled z vyhlídky užíváme, Pájovec to navíc komentuje svým typickým:
„Děcka, já su tak šťastné…“

Usedáme na motorky, abychom už za pár minut zastavili u Leva. Jo je to tu tak jak jsem si představoval. Samej českej motorkář. Mimo Afriky s LC4 je tu pražská grupa co přijela dodávkou s károu a přivezli si Husquarny a podobné náčiní. Parkujeme motorky a Čendík provokativně mává svým ručníkem se vzorem motorové pily značky Stihl… ;-)

Bavíme se mezi sebou o výhodách ubytování se v jednom penzionu s jedinou náplní „orba okolních kopců“. V tu chvíli jsem to ještě absolutně nechápal a říkal si, že jediné opravdové motorkaření je vyrazit na motorce už z domova a něco procestovat… ale teď, s odstupem času (a po svezení na Husabergu FE 450) musím dodatečně konstatovat, že tohle – musim v budoucnu taky uskutečnit.

Leonid - majitel penzionu U Leva (naštěstí pro nás umí česky) se nás nejprve ptá jestli chceme večeřet. Na odpověď ANO jen říká:
Takže 4x šašlik…

- tomu říkám přístup. Jaképak jídelní lístky, ve kterých by jsme si stejně nebyli schopni vybrat (a pokud by to bylo azbukou tak ani nic přečíst).

… a poté nás vede do našich pokojů. Vzhledem k našemu bezblátoidnímu vzezření můžeme jít až nahoru bez nutnosti zouvání. Když vidim co za obuv (nebo spíš hroudy bahna) nechali naši kolegové motorkáři před vstupem, říkám si, že na takové asfaltofily jako jsme my tu moc zvyklej není :-D.

Dáváme si spršku a chvátáme na pifo. S českym se rovnat nemůže, ale hlavně že je. K výborné večeři navíc dostáváme dárek – láhev vodky. Prý až přijedeme příště tak bude větší dárek. Sedíme, kecáme s Leonidem a pak (protože on s námi nechce pít naši slivku) především s Leonidovou ženou. Po skvělém Čendovo fotografickém úlovku krtonožky (zde jí říkají „medviď“ ) a dopití x piv a jedné flašky výborné jemné vodky jdeme upadnout do komatu v našich postelích…

Snídani jsme si objednali na půl devátou. No jo, ale to znamená na náš čas půl 8!!! Z rozespalosti nás probírá úžasný objev: čajový hrnek pod pokličkou obsahuje „mezikus“ – porcelánové sítko. Důležité zjištění pak je to, že jakmile sítko vyndáte a necháte z něj vytéct všechnu vodu, není dobrý nápad ho vracet do hrnku. Voda do něj tak nějak nestíhá natéct dost rychle a tak si volí snazší cestu kolem sítka z hrnku a na stůl… Tento fakt je ověřen na dvou prvních hrncích a protože je shledán velmi zábavným, musí být zvěčněn na videu. Čendík bere Pájovcův hrnek a předvádí funkčnost archimédova zákona Páje, jež celý děj natáčí na foťák… ehm… otočený na svislo. No tohle není fotka to se nedá otočit… Okamžitě je vzpomenut Pájovec který udělal to samé při natáčení našeho svatebního obřadu. Tak mne tam namíchl že s kamerou otáčí… až jsem přeslechl že už je na čase říct ANO :-D

Pája tedy musí za trest poskytnout svůj, ještě plný hrnek čaje a natáčet budu já. No co říct. Neznal jsem stroj… kameru jsem nevim proč nechal na pokoji a s tim Čendovo foťákem neumim… no prostě… držel jsem to správně, a záběr by to byl uplně luxusní… kdybych byl domačkl spoušť…

Tak a balíme. Před odjezdem (za Pájovcovo posměchu) šplícháme řetězy, s Klasikou a Hajnym, kterých jsem si všiml až dnes, prohazujem pár slov o tom jak zde chystaj trasy pro Motoráj rallye, od Leonida si vyslehneme že Rumunsko je o ničem a že jedině já mám prý správné obutí – jen málo od bahna – a kluci ať přesedlaj a koukáme přijet sem aspoň na týden. V hlavě si přemítám, že třeba po téhle dovči kluci své motorky přehodnotí sami ;-)

Se slibem, že jej v Čechách budem chválit máváme našemu hostiteli a vydáváme se k – dle jeho doporučení – překrásnému vodopádu.

Abych dostál slibu – mrkněte na www.u-leva.se-ua.net. Kdo neumí azbuku jako já - kontakt je pod „Kohmakmu“ …nebo se radši přímo vydejte na souřadnice GPS: 48° 40‘ 31.0“N / 23 18‘ 59.0“E :-D Věřte, že budete srdečně přivítáni.

Z malé silničky odbočujeme na ještě menší, ke zmiňovaným vodopádům. Asfalt se po chvíli ztrácí a já si vychutnávám jistotu špuntů na lesní cestě zmáčené noční bouřkou. I ve dvou klukům zdatně mizím a říkám si jak je bezva mít cenduro. Po (ani né) kilometru mé převahy brzdíme na něčem co se dá nazvat parkoviště. Domlouváme se, že půjde jen Pájovec a Čendík a podle významnosti přírodního úkazu se pak případně vystřídáme.

Jedeme zpátky na silnici a já nechápu co tu dělaj ty školní autobusy. Jezdí sem kvůli tomu, co jsme s Pájou podle fotek a videa od kluků vzdali a nešli tam?

Dalším naším cílem je Koločava. Nebudu se už zdržovat popisováním takových detailů cesty, jako je Pájovcovo prokluzující rukojeť plynu a její oprava (to bude až na videu). Ani se nebudu rozplývat nad koňskými povozy z kterých jsme coby středoevropani paf. Pominu i tu drobnost, že mi Pájovec na zadnim kole našel praskliny nad středovými špunty a tím mi zkazil zbytek dovolené… Jen pochválím neočekávaně kvalitní asfalt… a rovnou se přesunu k vlastní Koločavě.

Tedy nevím co jsem čekal, ale není to ničím jiná vesnice než ty, kterými jsme dosud projížděli. Nebýt Čendovo foťáku, ani bych nevěděl, že jsme jeli kolem „proslulé“ četnické stanice. Tolik tedy ke Koločavě.

Mnohem působivěji na nás zapůsobila – na mapě zdánlivě kvalitnější – silnice k jihu. Právě tady jsme poznali, že mapa a realita jsou na Ukrajině dvě rozdílné věci. Následujících 25 km proto jedeme průměrnou rychlostí pod 30 km/h. To už mám celkem sevřenou řiť z téměř prázdné nádrže.

Konečně benzínka a co víc – s cedulkami dokladujícími že lze platit kreditkou. Ze 4 stojanů obsazujeme tři. Za ukrajinskou cenu benzínu si i kluci musej dopustit. Inu zkušenost. Jdeme platit ale pani nechce kreditky. Nechápu a vnucuju. Hřivny už prostě nemáme. Co eura? Taky ne. Začínám být rozezlen a poukazuju na cedulky s kreditkama. Prostě ne… Nakonec to řešíme tak, že Pájovec - veden domorodcem v autě odjíždí k nejbližšímu bankomatu. Už bych tu situaci i nechal být, když už řešení bylo nalezeno, ale to by nesměl nesmírně yndeligentní kolega od paní za okénkem vysvětlovat, že problém je vlastně v tom, že naše karty jsou na koruny a né na hřivny. Máme prostě špatný karty :-D Inu další zkušenost.

Na hlavní silnici N09 dojíždíme sice s plnou nádrží, ale poměrně prázdnými žaludky. Vyhlížíme tedy restauraci. Během našeho hledání se při jedné zastávce daří Pájovcovi omráčit dotíravé ukrajinské občany svou odpovědí na dotaz ohledně ceny jeho stroje. Ten, místo aby koruny vydělil 3ma (kurz je cca 2,5 Kč za 1 UAH), číslo vynásobil… Pes v hodnotě skoro milion korun – to ještě na Ukrajině neviděli…

Brzdíme u restaurace, kterou potkáváme na hlavní cestě. Právě tady na tom dvorku, zatímco my si vychutnáváme naše jídlo, Čendovi (nabíjejíc se v tankvaku) umírá kamera. Hrozné zjištění. Máte super věc na dokumentování cesty za nemalé peníze a ta se porouchá. Jo – je v záruce a jde to reklamovat… ale k čemu vám je reklamace kamery vyřízená po návratu z dovolené…

Blíží se hraniční přechod na Sighetu Marmatiei. Tedy doufáme že je otevřený. Je nově postavený – jen pro pěší a osobáky, ale loni nevim proč touhle dobou nefungoval. Letos je vše ok. Papíry na Ukrajinské straně jsou v pohodě, jen pán potřebuje od všech nadiktovat adresy i když je má před sebou napsané v pasech. Nechápeme. S rumunskym celníkem je už vše mnohem veselejší. Jen mi zatrne když po mém odpřísáhnutí že nevezeme alkohol si bere gumovou rukavici a ukazuje na kufr kde mám hned pod ručníkem placatici. Naštěstí se asi kufru štítí a tak se jen lehce shora dotkl ručníku a to mu stačí…