Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.

Black C 2010

Kapitola 6. Balaton a návrat domů

Pole u hranic vypadají jako by přes ně přeletěla smršť. Přemítáme, jestli je možné, aby to byla ta, která nás uvítala první den v Rumunsku. Měníme peníze a pěkně ve slunném počasí uháníme k Maďarskému moři. Teda neuháníme až tak jak bych chtěl, protože jsem chytře zaškrtl „vyhnout se zpoplatněným silnicím“ a navi nerozlišuje že hlavní 43-ka na Szeged je zpoplatněná jen pro auta nad 3,5t a tahá mě po okreskách. Chvilku trvalo než jsem tomu přišel na kloub.

Cestovní stodesítkou ukrajujem kilometry směrem na západ. Slunce v kombinaci se silným větrem nám to společně pěkně znepříjemňují. Když jedeme přímo na západ, tak musíme koukat do slunce, když se stočíme jiným směrem, tak se do nás opírá z boku vítr. Jinak se nic zvláštního nestalo. Akorát jsem zabil malého ptáčka, kterého jsem trefil mřížkou před světlem. Kluci za námi říkali, že to vypadalo jako bych roztrhl malý polštářek s peřím… Jo a jeden zajímavý postřeh. S přejezdem Rumunsko-maďarských hranic zmizeli potulní psi.

Díky hodině navíc, kterou jsme návratem do našeho časového pásma získali se už v půl osmé registrujeme na recepci v našem oblíbeném kempu – Aranypart v Siofóku. Protože předpověď hlásí krásně (na rozdíl od Rumunska, kde jsme právě proto už nechtěli zůstat) a protože ani už nevíme jestli nám za tu dovolenou nesnědly stany a karimatky myši, zavrhujeme chatky a jde se budovat. Dohadování, kde že budem stavět stany nás přivádí k myšlence, že ty chatky jsou taky k něčemu dobrý… ale on se Čendík třeba nakonec rozhodne a někde začnem… Jaké však je naše překvapení, když zjišťujeme, že nemáme ani jedno pivo!

Usedám tedy na Přesalpa a rychle na nákup. Naštěstí obchůdek hned u brány má otevřeno a kamarádi nemusí dlouho čekat. Tak „tssss…“ (citoslovce načnutí plechovky), a můžeme stavět naše obydlí. Čendík, spokojen pivem i místem které nám vybral, otáčí svůj stan východem k jezeru, aby se mohl kochat pěkně z ložnice… Přichází západ slunce, takže jdeme na foto a pak už je čas na jídlo.

Věčeře v kempu u Balatonu nemůže být jinde, než v naší oblíbené pizzerii. Vínečko teče proudem, ani kuchař nezklamal…

Vstávám asi v osm, ale „sokolíci do Ouměřic“ asi nechtěj, protože ne a ne vylízt ze stanů. Jdu se projít a pak je lákám na horký čaj. Stal se zázrak a konečně se vybatolili. Z kempu vyrážíme na lehko. Dnes máme v plánu objet Balaton, svézt se trajektem a koupání v Hevízu.

Ještě v Siofóku vidím hladové okno s langošema. Minule u Balatonu jsme je nějak propásli, tak to beru jako satisfakci. Zajíždíme na chodník a dáváme si do nosu.

Cestu kolem Balatonu jsem už popisoval v jiném cestopisu, takže to teď „skočím“ a rovnou zaparkujeme u termálek v Hevízu. Pěkně na neplaceném plácku jako minule. Co se od minule změnilo, jsou termálky – celé budovy a mosty jsou předělané. Těžko říct, jestli je to pro nás změna k lepšímu, ale je to více moderní a výhoda bude, že uzavřenými chodbami se dostanete až do zastřešeného centra, takže využitelnost se značně rozšířila i na dny s nehezkým počasím (neodvažuju se hádat jestli i na zimu).

Rácháme se jak malí a já podruhé na dovolené lituju, že nemáme nějaké vodotěsné záznamové médium. (Poprvé to bylo u moře ve vlnách.) Je to tu fakt super, ale jak známo po vodě je hlad a tak si dáváme alespoň palačinky. Po dalším ráchání a blbnutí kdy už konečně uznáváme, že máme dost sedáme na stroje a pokračujeme naše kolečko kolem Balatonu.

Na rozdíl od minule vynecháváme obhlídku hradu, ale kompenzujeme ji výjezdem na kopec na severní straně. Z nadmořské výšky 110 m se dostáváme na téměř 300. A ona je tu restaurace. Pěkně s výhledem. Bohužel nemáme peníze a i kdybychom měli, tak takhle vysokou „horskou“ přirážku nechceme podporovat. Dáváme jen kafčo a frčíme dál.

Poloostrov Tihany jsem vždy jel středem. Tentokrát to beru až druhou odbočkou pěkně při jeho východním břehu a zážitek úžasnej. Jen jsme díky tomu tak trochu minuli stánky s kořením suvenýrama atd. No kdo ví jestli tu v pracovní dny vůbec jsou. Pája mi vyčítá, že tuto dovolenou nějak kašleme na jídlo. Loni to byly obědy i večeře v restauracích a letos se celé dny nejí a až večer se naprásknem v hospodě. Hmmm. Abych to napravil, běžím sehnat u trajektu bankomat (díky Aničko) a dáváme si aspoň gyros. Jako téma k rozhovoru u jídla se naskytuje motorkářský potetovaný pár v kůži – na starých GPX – asi šestikilech. Čenda je okomentoval asi takto: „Ta ženská je víc chlap než ten chlap a že ten chlap je sakra pořádnej chlap“ :-D

Konečně připlouvá trajekt. Zde je vidět, že poznatky z víkendu kdy jsme tu byli minule se s pracovními dny nedají srovnávat. Tenkrát jezdil jeden za druhým, bez ohledu na jízdní řády. Přeplouváme na druhou stranu a přes nákup se ubíráme zpátky do našeho kempu. Pivo a víno je na dovolené třeba…

Rozhodnutí bylo jasné – jedeme navštívit kamarádku Vendulku. Z kempu se vykulujem až ve třičtvrtě na deset. Absence balícího tréninku stanů je znát. Za Veszpremem přemýšlím o návštěvě hradu Czesnek. Jezdíme kolem po hlavní, vždy si ho fotíme z dálky, ale ještě jsme na něm nebyli. Ostatní jsou pro. Aby se to nezdržovalo tak se dobrovolně hlásím k hlídání motorek. Pak se podívám na fotky a video (nebo si tam zajdu příště). Po kratším přemlouvání se žena uvolila a jde s klukama na zříceninu. Čekám, čekám a vidím, že se blíží mraky. Takže zase pojedeme v nemokách?

Po vzoru minulé cesty se jedeme přes Gyor mrknout na vodné dielo Gabčíkovo. U oběda ještě za forinty si Čenda upevňuje své remcací přízvisko… on totiž může mít stejný názor jako vy, ale bude se dohadovat o správně použité terminologii… Ale i tak ho máme rádi ;-)

A to už jsme na Gabčíkovu. Zdymadla opět svou atraktivností nezklamala. Na to by se člověk mohl koukat pořád. Naproti tomu obloha ne a ne se rozhodnout. Už jedeme bez nemoků, ale tu a tam pár kapek zahrozí. Míříme přes Senec a Slnečná jazerá na Trnavu. V té už začínám být poměrně znaven, a když vidim ty mraky naším směrem, dávám hlasovat o jiné trase, kterou si jako vedoucí okamžitě schvaluji. Je to sice dál ale zato... Silnice Trnava – Senica – Uherský Brod, je v některých místech opravdu lahůdka.

V Uheráku činíme nákup. Přeci se nesluší přijet za kamarádkou s prázdnou. Sama kamarádka je ale na nějaké jiné akci, takže klíč je na parapetu, zapatkovat máme za domem, máme se umýt a „rozpít“ a pak přijde.

Co dodat – vyšlo to uplně přesně. Snad jedinou nepříjemnou chvilkou byl průjezd Luhačovic, na které jsem během dovolené skoro zapomněl – a nevšiml jsem si že trasa tudy vede. Nehezké probrání do reality (pro neznalé – právě sem jsem celý rok jezdil pracovně na jeden nejmenovaný hotel).

Ale teď už jsme ve Vsetíně s Vendulkou a připíjíme na zdar naší cesty a mi na zdraví. Jo je to tak, mám dnes narozeniny. Jinak příjemně propitý večer. A Pájovec a Vendulka?

Mno zúčastnění ví, nezúčastnění raději ne…

Ale uvedli jsme ho pěkně (po vzoru Červeného Trpaslíka)
„Tohle je Majzlík.. je hodně statečnej a cestou měl spoustu přítelkyň…“

Jen mi pak nebylo jasný proč si vzal raději dvoje kraťasy když jsme mu nedovolili spát v našem pokoji a poslali ho za naší hostitelkou… :-D

Večer byl lehce náročnější a tak vyrážíme až v poledne. Trasu ze Vsetína do Bystřice pod Hostýnem jsme už na této dovolené, i když v protisměru jeli. Na jejím konci se od nás odpoutává první účastník – Pájovec alias Psovod.

Následuje nekonečný (pro mne) úsek k dálnici na Brno, během něhož obědváme a já skoro usínám – a na motorce! – teda to se mi na motorce ještě nikdy nestalo. Ice kafé u benzínky to naštěstí zachraňuje. Naproti tomu Páji ani kafe nezabírá a tak mi celou dálnici k Brnu usíná. Nevím co s ní dělat, ale musíme to nějak dojet.

Zastavujeme u Čendy na privátu abychom si vzájemně nakopírovali fotky a já mohl Čendíka dovézt od garáže.

Poslední kilometry volím po D1. Je to nejrychlejší, i když s těma roztrhanýma špuntama se bojím jet víc než 120.

No a v půl sedmý jsme doma. Máme celou neděli na to se vzpamatovat…

Shrnutí:

Za 15 dní jsme najeli 4560 km. Náklady byly cca 10 tisíc na osobu plus benzín, který mne stál taky 10, kluky něco kolem osmi.

Za tyto peníze jsme pořídili epesní dovolenou, kterou jsem si užil jako snad žádnou jinou. Přitom před odjezdem jsem se sám divil, jak se můžu vydat na dovolenou, kde budu řídit, když za rok jsem pracovně najel 80 tisíc km (a to náplň mé práce s řízením auta nesouvisí). Když jsem pak po návratu prvně sedl do auta, žena se mne zeptala jaké to je…
Odpovědět jsem mohl jen jediné: „Jako když sedíš doma v gauči – prostě nuda.“
Motorka totiž nemá s Autem vůbec nic společného. A to je dobře.

Na úplný závěr – děkuji všem, kteří nás podporovali, fandili, mysleli na nás, starali se nám o psa…
a ten největší dík patří těm, co se mnou jeli.

Jste skvělí, jste báječní, jste dokonalí… Mám vás rád ;-)