Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.

Black C 2010

Kapitola 5. Fagaraš

Prvním dnešním úkolem je najít poštu a odeslat pozdravy. Minimálně Čendík to totiž vyžaduje, bo u nich v práci se to tak sluší. Nám ostatním se tak alespoň naskytne nové ponaučení o Rumunsku a sice: budova pošty se opravdu špatně hledá. A to tak špatně, že když už jí konečně najdete, vejdete dovnitř už už chcete pohledy poslat, zjistíte, že tohle pošta není a musíte se znovu ptát a znovu hledat. Pravdivý příběh!

Druhým úkolem je zdolat Fagaraš. Nejvyšší průsmyk, který prostě nesmíte minout. Tedy nesmíte, pokud není uzavřen, což dle sněhu bývá cca do května nebo června. Na prázdniny (dle internetu) už ho vždy projedou frézou. Možná uzavírka byla právě tím důvodem, který nás donutil pokusit se o zdolání Fagaraše až při návratu od moře. Inu – každý den se počítá…

Cestou nás samozřejmě budou provázet další plánované průjezdní body, ale to se dozvíte, až když budete číst dál :-)

První dnešní kilometry jsou po zeleně lemované (označení „super silničky“ v papírové mapě) 73A do Rasnova. Je poměrně malá a parádně se klikatí. Slunce z ní už vypaluje noční déšť a tak kluci i docela klopí. Já s tím trochu bojuju. Zatáčky z kopce mi nešly asi moc nikdy, natož s takhle zatíženym kombajnem. Zkouším nový trik – co nejvíc brzdit zadkem. Kupodivu to u přeložený motorky funguje dobře. Přesalp dostatečně zpomalí, ale váha se tolik nepřesouvá na předek a tím je řízení lehké a chvílemi si dovolím tvrdit, že jede tam kam chci :-D

Přijíždíme do Rasnova. Odtud se pouštíme na již známý Bran, a pak… no na rovinu – silnice 73 od Branu na Campulung by měla být pro včechny motorkáře v Rumunsku povinná. Pomalu se v zatáčkách zvedá od okolní krajiny a (i přes poměrně hustý provoz) si to tu můžete užít nejen kochacím ale i klopícím stylem. A když to říkám já, tak už je co říct.

Stavíme na vyhlídce. Kluci fotí na všechny strany, já beru kameru a pomalu (se zmačknutym *REC) popocházim za lepším záberem. Video vypadá asi takto: krajina, krajina, krajina… obloha – a mé „heknutí“ když mi zem málem vyrazila dech. Kdo by čekal že, po tom dešti bude tráva klouzat…

Následují další a další zatáčky… pak pauza než přejde stádo krav… a další a další zatáčky. Ve vesnici Podu Dambovitei by jsme měli odbočit a mrknout se do soutěsky. Toto místo jsem nalezl v průvodci. Silnička je dost nekvalitní a po dešti nic moc, nic méně zvládnutelná i na R1. Jen je potřeba si dávat pozor na psa u jediného domku, který po cestě potkáte. Na rozdíl od všech těch volně pobíhajících - před motorkama se raději skrývajících bezkarakterních ometáků - jde v tomto případě o psa který má pána a tím pádem i drzost a kuráž. To jsou okamžiky, kdy jsem rád, že jedu první. Je ale člen výpravy, který se psy nemá problém. Je to proto, že jednoho sedlá a ví jak na ně. Na chvilku vypne zapalování, pak jej zapne a jeho pes tak „štěkne do výfuků“, že vše živé kolem skáče přes plot, ať už tam ten plot je či nikoli…

Roklina do které vjíždíme je báječná. Jsem moc rád, že jsme si ten kousek zajeli. Další odbočka z vesnice vede pro změnu k medvědí jeskyni. Cesta je poměrně vyschlá… tak jedu trošku napřed… holt cenduro se špuntama…

Podle průvodce je vstup zpoplatněn a uvnitř je k vidění spousta koster jeskynních medvědů. Nejdřív jdou nahoru po schodech kluci. Pak se vrací s tím, že si musíme vzít baterky a čelovky. Vstup je volný, uvnitř po kostrách ani památky. I tak je ale na co se dívat. (pozn.: Až po návratu domu a podrobnějším pročtení průvodce jsem zjistil, že jsme v uplně jiné jeskyni, v docela jiné části Rumunska…)

Fotíme a kocháme se. Nebýt tu ve třech tak se neodvážím ani do třetiny. Je to občas o lezení po čtyřech, ale kresba na stěnách je úchvatná.

Frčíme dál, po silnici z Campulungu na Curtea de Arges a to po silnici, která je chvílema panelka, jako kdyby měla vést někam do fabriky. Taky se mi tu snad poprvé stává, že vede mimo tu co je v mapě navigace. Putování nám zpestřují ouhroumný díry, který radši objíždíme protisměrem. Když tuhle stopu vyberete někde před horizontem, nebo zatáčkou, je to skoro záruka, že i když jste za posledních 10 km napotkali ani jedno auto, určitě proti nějaké vyrazí.

Konečně jsme se dostali na vyhlášenou DN7C, která nás (nebude-li uzavřen) převede přes Fagaraš. Abychom si zkusili jeho zdolání, dáváme si Fagaraš cvičně u benzínky. Fagaraš v podobě čoko-tyčinky. A na rovinu – ani s ní to nebyla žádná sranda… fuj…

Lehce před třetí zastavujeme u Vladova skutečného hradu – Poienari. Už z písničky od Fanánka (kterou jsme na naší svatbě zpívali se svědkem Čendíkem uplně nejvíc) víme, že k němu vedou „stovky schodů“.

Pravda – zřícenina je dost vysoko nad našima hlavama, ale že tam půjdeme po schodech čistých 25 minut (ušlá vzdálenost 1 km, převýšení 230 m), nahoře se deset minut pokocháme a tu samou trasu (dalších 25 minut) dolu… To jsme věru nečekali. Ještě že Pájovec je zesláblej ze stále ještě doznívajících střevních problémů a Čendík je stejně netrénovanej jako já.

Co by vás, jako možné návštěvníky mohlo zajímat je, že cedule (několikrát se opakující) o nutnosti platby nahoře mají své opodstatnění. My pro prachy poslali Psovoda až když jsme narazili na druhou z nich ;-).

Další poznatky jsou, že nahoře u kasy je lépe schovat foťák, neboť za něj je nemalý poplatek, no a pak už jen ten, že výhled opravdu za trochu námahy stojí. Jako jedinej po vzoru zmíněné písničky donáším až nahoru kamínek, coby „cenné dary“. Kluci to prostě flákaj.

Vyčerpaní přicházíme k motorkám (a mé ženušce). Pája – snad díky pohledu na nás - už nahoru nechce a ani jí nepřesvědčuju. Klepou se mi nohy a sem opravdu vyšťavenej. Čendík svůj fyzický stav přirovnává stavu po náročné poloze z kamasutry. To je frajer…

U parkoviště pozastavují čeští motorkáři na ošpuntovaných cestovních endurech. Ptáme e, jestli je Fagaraš průjezdnej. Kladná odpověď mi nestačí a upřesňuji dotaz - zda je průjezdnej na tom co mají kluci. Prej že jo… Čendík můj dotaz komentuje, že to není žádné hrdinství tady jezdit na cenduru a že proto cestou občas vytáčí Lejzrův čtyřvál, aby potěšil ucho domorodcovo něčím, co tu jen tak nepotká…

Dostáváme se na hráz přehrady Vidraru. Naše silnice lemuje jeho břeh celých 28 kilometrů, než se od něj definitivně odpoutá a po dalších 15-ti nás konečně odmění prvními vysokohorskými serpentinami. Zatáčky u jezera jsou střídavě zaplaveny pískem, takže ač nás čas tlačí, nemůžeme moc dračit. Už ani nepotkáváme žádná auta ani motorky. A právě teď, chvilku před šestou hodinou přichází možná to nejvíc nejlepší z celé naší cesty Rumunskem. Vysokohorská silnice stoupá do průsmyku, a kolem nás jsou tak ůžasné věci, že neustále zastavujeme, fotíme a žasneme. Když už se nám zdá, že si tak skvělou kombinaci místa a počasí snad ani nezasluhujeme, projíždíme tunelem na druhou stranu průsmyku, abychom zjistili, že se na nás ženou mraky.

Nevypadá to zatím uplně zle a tak se tu trochu bavíme s českými kolegy motorkáři, kteří jedou průsmyk od severu k jihu. Vyměňujeme poznatky a plány (já opět registruju, že jsem asi jediný motorkář v Rumunsku, který jede na motorce ve dvou) a pomalu abychom jeli ne? – Co? No přece ty mraky ne?... Severní strana průsmyku je projetá sněžnou frézou. Ještě že tak, jinak jsme se vraceli.

Kluci mraky – nemraky fotí a kochají se. Vyrážim lehce napřed. Asfalt je divně podélně drážkovanej a sem rád, že motorku udržim nějak rovně (případně ve správném poloměru v zatáčce). Brumlám si pomalu dolu a kluci nikde. Zastavovat nechci, bo jinak zmoknem. Po čase se ale nedá nic dělat a tak brzdím u škarpy. Kluci za chvíli doráží a Čendík mi vyčítá, že jsme ujeli tak daleko. Valili za námi jak draci a ne a ne nás dohnat, takže už se strachovali, jestli jsme někde nehupsnuli do lesa. No my se zase báli co se děje, že nejedou ;-).

Uvažujeme o noclehu, ale problém je s penězi. Máme ojra, máme kreditky, ale ne leie. Ještě že nám alespoň neleje. U jednoho z penzionu se ptáme jestli se s tím co máme neobejdeme, ale bohužel. Nejbližší bankomat dle mapy je až v Sibiu, ale zkusíme štěstí v městečku Avrig.

To znamená vyjet na hlavní silnici DN1. Na silnici kde je provoz jaxviňa. Odbočení do Avrigu je tak vlastně osvobozením. Navíc slavíme úspěch v podobě bankomatu, takže teď už jen penzion.

V navigaci se to zrovna penzionama nehemží a ten kterej potkáváme na DN7-čce, po které se vydáváme směrem k jihu, nebudí zrovna pocit sucha a bezpečí. Díky ceduli u silnice ale nalézáme jeden tři kilometry vzdálený s vysokým plotem kolem dvora. To je přesně co jsme hledali. Pokoje jsou celkem fajn, takže sprška a můžeme jít na večeři. U piv plánujeme zbytek dní a vychází nám to na jeden den zůstat u Balatonu a dojet domu už v pátek, nebo ještě zajet za Vendulkou, o které Pájovec básní už od moře (ačkoli jedinej z nás ji nezná)… a vrátit se v sobotu. V televizi dávají záběry povodní. Sakra to máme kliku, že to míjíme. Tady bych se chtěl u Rumunská televize trošku pozdržet. Všichni, kdo nadávají na „ochotnické“ scénky u nás na Nově (včetně mne) zde mohou spatřit přesný protiklad. Dva, tři krátké záběry… a protože k tomu mají reportéři hodně co říct, tak je pouští dokola třeba 4x za sebou. A se sportem to je jestě horší. V době, kdy u nás pouští videozáběry i ze zápasů Horní vers. Dolní, tak tady nemají jediné video z mistrovství světe ve fotbale!!! Když o někom mluví, tak jen tématická fotka… a zprávy jsou upečeny ;-)

V noci pršelo. Vstáváme do zamračené oblohy a proto váhám jestli nejít do nepromoků. A protože vyrážíme bez nich, tak ani ne po čtvrt hodině jízdy velím oblékat. Je teplo, ale trochu prší. Nejhorší kombinace, která znamená, že v důsledku igelitu proti vodě na sobě jsme mokrý durch, bo se pěkně zapařujem… Snažim se to kompenzovat alespoň tím, že pořádně tahám za plyn a vítr nás tak trochu zchlazuje. Silnice je více méně rovná hladká, trochu přeautovaná, ale dá se slušně předjíždět.

Už to déle nelze vydržet a tak s prvním náznakem slunce mezi mraky brzdím u benzínky a s vervou Ace Ventury dobývajícího se z umělého hrocha se my vysvlékáme z nemoků. Aby nebyl vedoucí za své dřívější rozhodnutí nepotrestán, nacházím na zadní pneu další natržené špunty. Tentokrát ne středové ale více méně všechny o řadu vlevo a v pravo. Ubezpečuju Páju, že se nám určitě nic nestane, a že takhle můžeme jet dál. Jen pro jistotu zase zvyšuju tlak.

Ještě pár kilometrů po E81 čítající mimo jiné semafor kvůli opravě silnice u kterého otravují cikáni slušné lidi ve frontě. Naštěstí to bylo jen pár děcek a jedna těhotná žena… Stála vedle mne, opakovala euro euro… a já se díval jinam… Když nedávám nic ani těm roztomilejm (někdy roztomilejm) psům.

Přichází odbočka na silnici DN7A. Četl jsem o ní. Jezdí tudy prý i kamiony. Přitom to chvílemi vypadá spíš jako polní cesta. Mno nebudu kluky strašit. Hned za odbočkou máme obrovské štěstí. Jedu za osobákem, který z nějakého důvodu ne a ne předjet náklaďák před námi a navíc co chvíli nepochopitelně brzdí a zastavuje. Už už ho chci nas…raně předjet, když v tom zase brzdíme a já už vím proč. Náklaďák má na korbě vysoké klece, kterýma zachytává o elektrické vedení a pávě jedny dráty urval a ty spadly na zem…

Jedeme sami, nikde nikdo. Je až překvapující, jak odbočením z přeplněné silnice na jinou může klesnout doprava. Až si říkám jestli to půjde projet. Počasí se stále zlepšuje. Nálada je výtečná a aby toho nebylo málo tak přichází menší, asi 1600m průsmyk. Už víme, že takovýchto věcí není v Rumunsku nazbyt a tak se opravdu kocháme a užíváme si to. Příjezd k jezeru Vidra je jako z pohádky.

Pokračujeme dál a začínají se střídat úseky s fungl novým asfaltem a štěrk. Nikdo z výpravy s tím nemá problémy a tak se pomalu dostáváme k odbočce na 67C. Tahle silnička je údajně obdobou vysokohorské 7C, kterou jsme jeli včera. Akorát s jedním rozdílem. Není jen tak snadno průjezdná. A tahle poslední věc platila právě pro naši výpravu. Po štěrku se dá jet i s Fazerem, ale v tom bahně to zkrátka nešlo. Vzdáváme tedy nejprve severní a později i jižní odbočku na tuto silnici. No zkusili jsme to. Za pár let tu bude asfalt, tak buď rychle na pořádném enduru a nebo později na čemkoli…

Přes další skoro 16-ti stovkový průsmyk se blížíme k Petrosani. Silnice je jako řešeto a já si to docela užívám. Takovéhle totiž mělo být Rumunsko. Hory, lesy, průsmyky, stěrk a proklatě málo asfaltu. Už jen aby tu proběhl medvěd. Místo něj tu na silnici potkáváme hromadu štěnat. Kde se tu uprostřed lesů vzaly a jak se uživí?

Jdou k nám od severu mraky. Takže je docela štěstí, že jsme se nebahnili víc na těch odbočkách. V dešti by jsme tam asi zapadli na týden…

Ještě před najetím na hlavní tedy musíme komplet do nemoků a frčíme k dnešnímu cíli – městu Hunedoara. Prší vydatně a nepřestává. Je jasné, že musíme najít penzion, jenže ten penzion by zároveň měl být někde poblíž hradu. To je totiž důvod proč sem jedeme. Hledáme tedy nejprve hrad. Kroužíme kolem a bydlení ne a ne najít. Čendík by rád spal v hotelu Maier, ale ten dle venkovní obhlídky nedisponuje místem pro uzamčení motorek a tak nezbývá než (po památeční fotce - pro neznalé Čenda se přízviskem jmenuje Maier…) hledat dál.

Navi nás dovádí kamsi na druhou stranu města. Cena penzionu ujde, jen ty motorky budou za plůtkem dost na ráně. Nemáme ale už sil a tak zůstáváme. Z motorky sundávám vše ukradnutelné – i karimatky které jsem naposledy kurtoval na Slovensku. Nasazujeme alarmem vybavené zámky Xena, všechny řetězy a jdem do sprchy. Mno.. jen do jedné, protože pokoj kde je letiště musí využívat veřejné sprchy, zatímco kluci mají svou vlastní sprchu – takže se střídáme u nich.

Jdeme na večeři a já si zde dávám asi nejlepší jídlo celé dovolené – steak obložený uzeným masem. Aby se to vyrovnalo, tak si kluci spolu s moji ženou objednali přílohu – zeleninový salát, který jsem já osobně (po pohledu na jejich výrazy v obličejích) neochutnal, ale skutečně věřím, že to byl hnus :-D

Po pivech jdou kluci do benzínky na nákup. Víno, šáňo… no to je mi kombinace. Pak jdu na nákup ještě já… no to víte, když je žížeň…

Celou noc jsem se budil a kontroloval motorky. Ty nám nikdo nevzal a tak naše putování může pokračovat. Pořád leje, takže hrad zamítáme a místo toho to dnes natáhnem pěkně k Balatonu. Silnice č. 7 na Szeged je hojně využívaná náklaďáky. Nevím jak je to vůbec možné, ale dnes dopoledne jedou všichni opačným směrem, takže nám ty kilometry odsejpaj. Cesta není nijak zajímavá, ale asfalt je nový, jen kdyby kousek za bílou čárou nebyla půlmetrová škarpa. By mně zajímalo jak se na tohle dívaji soudruzi z EU, když nás doma na široký rovný silnici dali 60ku kvůli stromu jež je dle normy příliš blízko…

V Aradu už neprší, ale fičí nehezký vítr. U nákupního centra vysíláme kluky pořídít nápoj Tuica. A to už se blížíme k hranicím s maďarskem. Množství myček na kamiony dává tušit, že Rumunsko umí (nebo alespoň dříve umělo) ukázat i bahnitou tvář.