Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.

Black C 2010

Kapitola 3. Pos…rané RUMUNSKO!?

Přejeli jsme hranice do Rumunska. Nevím proč, ale nějak se zde necítím…

Prvním bodem zájmu, který zde chceme navštívit je veselý hřbitov. Znamená to zajet si celkem přes 30 km, ale jeho návštěvu si neodpustí žádný turista pohybující se v této oblasti. Tak to asi bude super. Co tak moc super není, to jsou obrovská mračna na západě. A směřují k nám. Mé odhodlání ochabuje a konzultuji jej se svým ledviňáčkem. Ten velí jet dál.

První rumunské vesnice už působí evropsko-unijně. Nad silnicí se třepetají různobarevné fáborky a i koňské povozy mají své SPZ. Snažím se dodržovat rychlosti, ale auta nás v obci tlačí před sebou nebo neustále předjíždí. Jedno se chová obzvláště zákeřně. Slečna (polo)vodička mne předjíždí a nechává blinkr doprava. Čekám, kdy ho vypne, ale ona začíná brzdit a zatáčí na nájezd k vratům. To jsem opravdu nečekal. Fix! Proč mne předjížděla když zastavuje? Nějakým zázrakem dobrzďuju a chytám nerva. Se svým kombajnem zajíždím co nejblíž k jejímu autu (ale ne moc blízko abych o něj neurval zadní kufr) a za hulákání těch nejvybranějších hanlivých výrazů jí kopu do nárazníku a ujíždím.

V Sapintě dle navi a turistických cedulí (první známka profláknutosti) nacházíme ten turistický skvost. Parkujeme stroje a hned tu opruzuje somrák (druhá známka profláknutosti). Pája s Čendíkem jdou okouknout kudy dovnitř a haltuje je pokladní (třetí známka…).

Jsem lehce znervózněn z mraků i z toho že ožralovi přišel kamarád. Něco huhlá a já se k němu otáčim zády (jeho konstituce a mé motorkářské protektory toto dovolují). Furt huhlá a když mu má záda neodpovídají ťuká mi na ně a dožaduje se pozornosti. Okamžitě se otáčím a tak tak na poslední chvíli zadržím ruku (která už měla našlápnuto na paragánskou padinu) a namísto toho vykřikuji nehezký hanlivý výraz. Jak krásně bylo na Ukrajině…

Fotíme a točíme přes zídku. Čenda zmizel a nevrací se. Zatracenej fotomaniak (později beru tato slova zpět – Čendík se dostal na hřbitov nehlídanou zadní branou a nadělal nám spoustu krásných obrázků). Konečně nasedáme na stroje. O nedalekém malovaném kostele už nikomu ani neříkám – musíme frčet. Každou chvíli začne pršet a já vůbec netuším jak vypadá místo našeho plánovaného nocležiště – solné koupaliště v Biserici – ke kterému to máme teď nějakých 40 km.

Jedeme zpátky na Marmatiei. Nechápu jak je možné, že mraky šly od západu, my jedeme od západu, nepršelo na nás, ale silnice je mokrá. No už je to tady. Zvedá se vichr a déšť na sebe nenechává dlouho čekat. Stavíme u krajnice a oblíkáme se do nemoků. Kolem začínají lítat listy ze stromů, jejichž větve nebezpečně naráží do elektrického vedení nad námi. Zvažujeme jestli se doobléct nebo zmizet. Druhou variantu podporuje i domorodec, který na nás křičí z okna domu a ukazuje ať jedeme pryč. To už kolem nás lítají i kusy větví. Není na co čekat. Sedáme na stroje a v neuvěřitelnym lijáku hledáme úkryt. Po pár stovkách metrů objíždíme padlý strom. Dost významný signál v tomhle dál nepokračovat. Zajíždíme k zavřené benzínce a schováváme se ve vyzděném výklenku s jedním Rumunem na kole. Venku se dějou věci. Gratulujeme si, že jsme z toho zatím vyvázli. Déšť po čtvrt hodině ustává. Během té čtvrt hodiny přijíždí hasiči a za asistence policie rozřezávají padlý strom. Takovou rychlost by nikdo z nás od Rumunska nečekal. Nečekal to ani Rumun, který sem přijel kšeftovat s benzínem a nedaleké policejní auto na majákách ho dost vykolejilo. Kluci mu ale rukama nohama vysvětlujou, že po něm nikdo nejde ;-).

Frčíme do města, kterým jsme vstoupili do této země. Musíme si vyměnit peníze. Je už ale pozdě a tak to spíš budeme muset vyřešit bankomatem. Cestou míjíme další padlý strom. Sakra my měli kliku. U bankomatu řešíme kurz. Přeci jen je dobré vědět kolik naťukat na displej, aby to v našich nebylo třeba 50 korun nebo 50tisíc korun… Dalším problémem je, že mi nežere kartu. Až Pájovec Visou dokazuje, že reklama na Mastercard nelže. Některé věci jsou s ní doopravdy k nezaplacení :-D

Pozn.: Rumunské peníze (je-li mezi čtenáři vůbec někdo, kdo je ještě neměl v rukou) stojí za povšimnutí. Materiál, ze kterého jsou vyrobeny bankovky je víc igelit než papír. Pro bahnitou zemi určitě prozíravé řešení.

Zase začlo lejt. Čeká nás 20 kilometrů na místo, kde není kemp, ale „snad“ plácek na němž se dá postavit stan. V blátě? No to se mi nechce. Zajíždím k benzínce a nechávám hlasovat jestli jet dál. V navigaci hledám penzion. Pak se rozhlédnu a vidím jeden na druhé straně silnice. Nu což – jdem se optat. S paní, která neumí jinak než rumunsky, rukama nohama domlouváme cenu a to, že motorky budou zamčené v přístavku. Jo, je prosklenej, ale když bude uvnitř zhasnuto a venku lejt, tak v něm ráno motorky snad najdeme. Leje čím dál víc a tak o jiných variantách ani nepřemýšlíme. Parkujeme stroje, vybalujeme věci a rozvěšujeme rozmáčené oblečení. Teď rychle do pokojů a na pifo!

Timisoreana (byť lahvová) se prostřídává s Ursusem a s pani servírkou se (za asistence jiného alespoň trochu anglicky hovořícího hosta) domlouváme na hranolkách s masem k večeři. Venku bouří až z toho přestává jít elektrika. Ještě že jsme už ubytovaní. Po výborném jídle (a dalších pivech) jsme hostitelkou odměněni panákem „palinky“. Děkujeme výrazem „mulcumesk“ který nás naučila a lehce opiveni odcházíme do pokojů. Pustili elektriku a tak už poteče teplá voda.

Fázi sprchovací bych tu ani nijak rozmazával, ale ta smrdutá voda, o které jsem přemýšlel, jestli do ní vůbec vlézt, ještě sehraje podstatnou roli v celém našem putování… Tak tedy: Všichni jsme se sprchovali. Všichni jsme byli dost při smyslech abychom vnímali, že ta voda fakt není zcela v pořádku. I přesto se ale mez námi nalezl člen výpravy..., člen kterého by jste mohli považovat za uvědomělého a vzdělaného, …jeho pracovní náplní je dohlížet nad bezpečností práce… ..inženýr to je… …jenže dostal v noci sušáka a tý vody se nalemtal… Kdopak to mohl být?

Den čtvrtý Úterý 15.6.
297 km

Vstáváme do slunečného rána. Cíl včerejší trasy – solné koupaliště – i dnes zamítáme. V plánu bude jet po malé silnici a u městečka Borsa najet na DN18 a dále po DN17B k jezeru Izvoru. Z té malé silničky teď na začátku mám trochu strach. No alespoň kluci uvidí, že po Rumunsku s proklatě nízkými zdvihy tlumičů není radno cestovat.

Balíme na motorky. Řeknu vám, bez stanu, karimatek a spacáků to jde opravdu rychle. Při placení v recepci ještě stíháme v televizi zpravodajství o včerejší bouři. Pořád tam jmenují oblast, kde jsme. Až když to člověk vidí v televizi tak si uvědomí, že to nebyla žádná sranda…

Vyrážíme na silničku, v navigaci označenou jako DJ186. Sluníčko svítí, asfalt překvapivě je a je parádní. Pájovec moc dobře věděl proč chtěl jet právě tudy. Jeho papírová mapa obsahující nákresy kostelů jich právě zde ukazuje poměrně velkou koncentraci. A taky jo. Navíc ty vesničky a domky jsou úplně úžasný. Fotíme, kocháme se (mj. krásně kopcovitou krajinou), já vyháním vosu z helmy… no prostě epesní atmosféra.

Když už si myslíme, že nás nemůže nic překvapit, je tu vesnický trh ale i ten nakonec trumfuje manastirea Barsana – neboli klášter obsahující shluk kostelíků a podobných budov (kašny lávky…) – no to se musí vidět, to ani nejde popsat. V duchu si říkám, že když je to takhle super na začátku – co nás teprve čeká v horách!

U kláštera se s prohlídkou střídáme s klukama. Po vydatné prohlídce je čas myslet na své žaludky. Máme štěstí, hned naproti vstupu do kláštera je občerstvení. Jako vedoucí výpravy jsem vyslán pro nákup. Všichni si objednávají jen Pájovec se nějak k ničemu nemá. Navíc už po několikáté odbíhá na záchod. Pak to z něj leze… Teda po tom co to z něj leze a vrací se tak z něj dostáváme přiznání, že v noci pil v penzionu vodu z kohoutku…

Lehkomyslně (z nynějšího pohledu) ho necháváme ať se s tim nějak popere a usedáme na stroje. Lážo plážo se kochací jízdou posouváme dál. Pájovec tu a tam odbíhá do křoví ale jinak vše v poho. 60 km v mapě tence značené silnice je za námi a vyjíždíme na hlavní DN18.

Provoz značně vzrůstá. Kupodivu ale jen do prvního města. U benziny dáváme ice-kafěčko. Je opravdu vedro, za což jsme po včerejším slejváku docela vděčni. Pájovec ale do sebe láduje jen ibalginy a endiarony. Evidentně mu jsou ho..no co platný, a tak zase frčí napřed, aby mohl zaběhnout za keř. Právě tady na odbočce do lesa, kde na něj teď čekáme, mám uložený bod od jiných motorkářů – dole u řeky spali. Je půl jedný a tak zůstávát zde nepřichází vůbec v úvahu. Navíc to tu Pájovec už znesvětil ;-)

Ještě více zábavy, než kamarádovy střevní problémy, pak přináší odjezd z tohoto místa. Na asfalt je to docela přes hrb a tak se mi první pokus nedaří a jen zázrakem držím motorku rovně, když mne táhne zpátky na cestu. Drsně to komentuju, že prostě: „Nutno vjacej gazu!!!“ a napodruhé dávám. Nikdo nefotí ani nenatáčí, a tak vám nezbývá než si celou situaci představit. A to ještě není konec. Kluci rozpinďouřeni mým výkonem vyráží oba současně. Zde se projevuje Čendovo suverenita (no prostě si Pájovce nevšiml) a Pájovcovo vyčerpání. Čenda tedy aniž by cokoli zpozoroval odjíždí a Pájovec aby do Čendy nenarazil „jemně“ odkládá motorku na zem. Ještě že jeho pes není žádná křehotinka a po zvednutí na kola je okamžitě schopen jízdy.

To už jsme ve výšce 1000 m n. m. a tak průsmyk tyčící se o 400 metrů výše na sebe nenechává dlouho čekat. Zde bych rád všem doporučil pěkně si nahoře zastavit a prohlédnout si ho. Osádka našeho motocyklu (zhýčkaná francouzskými průsmyky) toto místo nevyhodnotila jako zastavení hodné a profrčela jej jako vlak v Hošticích mající zpoždění. Vycházeli jsme totiž naivně z předpokladu, že Rumunsko je hornatá země a tak průsmyků ještě bude… Realita je ale taková, že většina dalších cest této dovolené vedla podél řek a na zalesněné kopce kolem jsme se tak mohli jen dívat. (Výjimkou je samozřejmě Fagaraš, ale to je jiná liga.)

Projíždíme Vatra Dornei. Koukám po směnárně, ale cestou žádnou nevidím. Odjíždíme pryč, ale vzhledem k tomu, že žádné větší město nejspíš dnes už nepotkáme, velím k návratu. Znovu a znovu kličkujeme městem a Čendík má alespoň možnost natáčet semafory ukazující zbývající čas do zelené. V centu nalézáme ulici plnou bank. Kupodivu ani v jedné nám hřivny nevymění. Měníme tedy pouze eura. (Pozn.: Ukrajinské měny se zbavuju až doma díky motorkářské konferenci).

Bolí mne riť. Už nevím jak si sednout na motorku a tak dost často zastavuju, sesedám a jako důvod uvádim například že potřebuju pít atd. Pájovec značně vyprázdněn a zeslábnut z motorky ani nesesedá. Nevim jestli je to proto, že ho zadek fakt nebolí, nebo proto, že sedíc na motorce má „zašpuntováno“…

Je půl čtvrté a já si uvědomuju, že jsme trochu pozapomněli na oběd. Brzdím u visutého mostu pro pěší a dáváme si chleba se salámem. Most samotný je následně podroben zatěžkávací zkoušce. Přiznám na rovinu, že kdyby to nepřešli kluci tam a zpět, tak jsem se já neodvážil. Ta prkna prostě důvěru nezasluhovala…

Pokračujeme dál a úderem sedmnácté, třicet devět ;-) dorážíme k přehradě. Kemp v mapě je ale až téměř na jižní straně a to je skorem 30 kilásků. Výhledy na vodu jsou nám však už nyní odměnou. Silnička se krásně klikatí, ale já mám strach. To je tak když si pořídíte pnojmatiky které umí podržet na hlíně a pak chcete zázraky na asfaltu. Jo, maj dobrý recenze a spousta lidí je klopí až na „ucho“ ale když to srovnám s klukama, tak maj mnohonásobně navrch.

Jsme u kempu. Databáze (stažena ze stejných stránek jako radary) je ale buď jaksi postarší, a nebo ten plac a chatky možná na prázdniny z kopřiv a metrové trávy jestě vyprostí… Každopádně nyní musíme hledat jinde. Po chvíli vidíme penzion s chatkami a kousek dál je ještě jeden – přímo u vody. Čendík zásadně a každopádně chce k vodě, a tak se necháváme strhnout. Jak říká on sám, když mu domlouváme, že remcá – „Dělám to proto, že pro nás chci prostě to nejlepší“.

Jdu dohodnout cenu. Ptám se na chatičky i penzion a dokonce prý lze za příplatek spát i na lodi. Já ale už nechci utrácet a raději bych (když ne stan) aspoň chatičku. Absence toalet a zoufalý výraz Pájovce, který potřebuje toto zařízení „u ruky“ ale rozhoduje ve prospěch dvou 100 lei-ových pokojů v penzionu. Jen pro zajímavost – nespoléhejte na to, že recepční tu ovládají angličtinu… Motorky budou stát před vchodem do penzionu. Hm… z toho mám trošku strach. Alespoň se využijí ty velké řetězy co mi vláčí v loďáku Pájovec.

Jsme ubytovaní. Pájovec odpadá do postele a my ostatní jdeme na večeři a pifo. K jídlu dáváme tři rozdílné pokrmy s tím, že si je budem prohazovat. Nemá cenu tady rozebírat co jsme si to vlastně objednali – stačí se podívat na fotku. Co ale z fotky nepoznáte je vyloženě „silnej“ sejr v Čendíkovo pokrmu. Nebyl mazlavej, nesmrděl, ale když jste si ho dali do pusy, tak jste museli konstatovat, že je opravdu silnej…

Bavíme se o motorkách a já už si (s dalším a dalším pivem, jež jak známo tříbí myšlenky) výrazně hraju s myšlenkou, že Alpík půjde pryč…

Den pátý Středa 16.6.
337 km

Motorky nalézáme tak jak jsme je večer zamkli, takže velká úleva. Jen náš spolucestující poseroutka má pořád zvýšenou teplotu a nevypadá dobře. V prvním městě tedy zastavujeme v lékárně, kde nás paní krásnou angličtinou hnusně leká. Pájovec dostává prášky a jestli mu do dvanácti nespadne teplota tak do nemocnice pro antibiotika… Konečně si všichni uvědomujeme vážnost situace. Bereme tedy ještě nejaké preventivní tablety pro ostatní. (Ty po několika dnech vysazujeme, protože fungují asi tak, ze si ho dáte, a do hodiny běžíte…) – No Pájovec je pak po nás ještě dorazil…

Léčbou již poměrně zotaveni – i „Psovod“ už dostal lepší barvu – dorážíme do překrásné soutěsky Bicaz. Čendík na chvíli rozdejchal kamerku a tak několikrát projíždíme sem a tam, eště před tím, než se to tu zaplní turisty. A fakt, že se tak stane potvrzuje množství stánků se suvenýry.

V několika dalších zatáčkách zkoušíme natáčet průjezdy. Ano je to tak. V zemi, kde špunty měly dávat těm jejich slickům na pamětnou, natáčíme průjezdy s náklonama v zatáčkách. Je na čase uznat, že tohle nebyla nejlepší volba. V zatáčkách tedy pouštím kluky vždy před sebe abych nebrzdil. Přeci jen jako druhý nebo třetí se jede v neznámých zatáčkách snadněji i mně.

Cesta se klikatí dál a zase začíná krásný den. V maličkatém, totáč připomínajícím krámku kupujeme chleba. Je půl jedenácté, takže nejvyšší čas snídat ne?

Projíždíme menší, 1256 m průsmyk. Na jeho vrcholu, si krom parádního výhledu můžete užívat sladký med přímo od včelaře. Vlastně nejen na vrcholu průsmyku. Celou cestu tu a tam potkáváme prodejce medu postávající nedaleko zaparkovaných kamionů s včelími úly místo nákladu. Tento fakt boří mé přesvědčení, že náklaďák musí jezdit aby si na sebe vydělal. A to m věřte, že tu nemají odstavené jen nějaké staré vykopávky o jejichž provozuschopnosti by se dalo polemizovat – právě naopak!

Kolem druhé hodiny místního času dorážíme do rodného města Vlada Tepéše – Shigisoary. Je dost brzo na to se zde zabydlet, ale procházku městem si přeci ujít nenecháme. Bohužel, příjezd do centra (po jednom kompletním obkroužení města) nalézáme uzavřený. Dobře tak. Jinak by stejně chtěli zaplatit. Takhle se hravě zdarma vystřídáme u motorek a vždy ve dvojici procházme městečko. Restauraci – alias Vladův rodný dům našly obě grupy, takže nezbývá než (po drobné přeháňce) vyrazit na další kilometry, a vám čtenářům doporučit toto Český Krumlov výrazně připomínající městečko k návštěvě.

Prodíráme se hustým provozem směr Brašov. Asi po kilometru cesty mi dochází že jsem jelítko a rychle zastavuju. Při čekání na Čendíka a Pájovce jsem si dal nabíjet mobil… někam vedle řadící páky mezi motor a šusplech… Sakra to byla klika – nevypadl!

Aby se to štěstí trochu vyvážilo, začínají se nad námi stahovat mračna. Čím více se blížíme Brašovu, tím jsou výhružnější. Konzultuju naši situaci s navigací a dvěma typy papírových map. Rozhodnutí zní jasně – jedeme co nejkratší cestou směr Vampiren camping v Branu = vyhneme se Brašovu i Rasnovu po 104-ce a 73A. Dle mraků před námi by nás tento úhybný manévr mohl uchránit před nejhorším. Jen doufám, že právě teď nám Rumunsko nebude chtět dokázat, že je zemí pro offroady a nestrestá nás za sjetí z hlavní. Dalším úkolem je ubytovat se v prvním penzionu který potkáme. Však není nutné dojet až do Branu ne?

104ka nás vítá deštěm a pořádnýma dírama. Auta (ta tři nebo čtyři co jsme za 20 km potkali) jedou pomalu a obezřetně, a loví cestu pro jejich dvě stopy. Já tahám za plyn a říkám si, že mně případně snad cenduro zachrání. Valíme v nemokách jak to jde a co se nestane. Chvíli po nájezdu na třiasedmdesátku přestává pršet. Výborně. Neustále kontroluju azimut s mraky kolem a opravdu to už vypadá, že volba této trasy se vyplatila.

Příjezd do Branu je jako pohádka. Tedy pokud jsou v pohádkách zarostlé neupravené a zavřené kempy. Nezbývá než se poohlédnout po penzionu. I tady Rumunsko boří veškeré mé představy – tedy jako že penzion kousek od hradu bude předraženej a je lépe poodjet dál. Penzion ANA proto můžu směle označit za jeden z nejlepších a z cenově nejpříznivějších. Hrad na dohled, úchvatné čisťounké pokojíky, motorky pod přístřeškem zezadu za domem se zamčenou branou do dvora. Lze vůbec chtít víc?

Vyrážíme do města na večeři. Cestou si nás vybírá jeden pes, jako že nás bude hlídat. Je přítulnej, ale tím, že vystartuje po každém projíždějícím autě mu nedávám moc šance na dlouhý život. To je věc, se kterou tu každý milovník psů musí počítat – a nebude se mu to líbit...

Usedáme v příjemné restauraci kde – počkejte si na to – mají TOČENÉ PIVO! Celé nadšení trochu kazí interval, v jakém ho nosí (= mooooc pomalu) a absence pěny. No co naděláte.

Naprásknutí zalézáme na pokoj abychom se kochali brutálním slejvákem. Ještě že měl kemp zavřeno.

Den šestý Čtvrtek 17.6.
463 km

Ráno v sedm beru kluky na procházku k hradu. Včera jsme se opomněli podívat od kdy je otevřeno. Má drahá polovička chrní až do snídaně. Pohoštění od pana domácího je výtečné a navíc nám povolil odubytování až po prohlídce hradu. Je to paráda jít na obhlídku společně bez strachu o motorky.

K vlastnímu hradu asi tolik. Je turistický, našim nesahá ani po kotníky, kolem je spousta stánkařů, ale určitě doporučuju ho navštívit.

Balíme na motorky a já nějak nevím co odpovědět panu domácímu na dotaz, proč maj kluci hladké pneu a já špunty. To sis myslel že tu máme tak špatné silnice?... Ehm…

V duchu zmíněného rozhovoru se osměluji a z Rasnova do Brašova to beru po maličké klikaté silničce. Hmm zase je tu asfalt, parádní zatáčky, kluci mi ujížděj… jeslti já bych si neměl koupit hektolitra…

Na vyhlídce nad Brašovem, který má na kopci stejně jako Rasnov jmenovku ve stylu Hollywood si se spolucestujícíma vyměňujeme zážitky… ještě ani netušíme, že dneska budeme spát u moře…