Obrázky v cestopisu

Pokud najedete kurzorem myši nad obrázek, zobrazí se k němu komentář. Fotografie se zobrazují pomocí LightBox.

Black C 2010

Kapitola 4. Konečně MOŘE...

Sjíždíme dolu do města Brašov. Ulice jsou přeplněné auty a skůtry. Je to trochu o ústa, ale za nedocenitelné pomoci slečny navigace se pěkně vcelku dostáváme až na silnici č. 10 směr Buzau. Čendík má sice v plánované mapce zvýrazněnou silnici č. 1A, ale tu nám rozmluvil pan domácí který tvrdí, že je plná náklaďáků které se vyhýbají mýtnému na souběžné 1-čce. No není důvod mu nevěřit.

Silnice je dost velká a dá se tak fajně ujet mrakům které nás přepadávaji. Střídavě několikrát lehce omokáváme, pak jedeme chvíli po mokrym asfaltu a když už to vypadá, že jsme tomu ujeli tak zase sprška…

U jezera Siriu si zrovna vybíráme tu suchou část a je to fajn. Pájovec na jedné pauze u výhledu na jezero drandí nekam mimo asfalt. Říkám si že je s těma slickama docela odvážnej, ale zvládá v pohodě. Vrací se k nám, zastavuje, špatně došlapuje a podruhé na dovolené předvádí pozici ležícího střelce… Únava z několikadenního „vyprazdňování“ se na psovodovi podepsala. Pomáháme zvedat a opět musíme konstatovat odolnost Yamahy Bulldog a především kufrů, které vše udržely.

Vydáváme se vstříc dalším dešťům. Ty ale kousek před Buzau definitivně končí. Vše nasvědčuje předpovědi počasí, kterou průběžně vyhledávám ve svém MDA. Jó to je mi technika dneska… U moře má být parádně, ve vnitrozemí chcanec.

Zastavuju před křižovatkou, kde můžeme buď přímo frčet na východ, a nebo si zajet kousek na sever k „bahenním sopkám“. Po konstruktivní debatě se rozhodujem zkusit sopky – Přeci jen když už tu člověk je, tak proč to jen profrčet jak Hokaidó. Sedáme na stroje a Páji upadává rukavička… A protože Pájovec je gentleman rychle staví motorku na boční stojan a běží rukavici podat. Moment – takhle to nebylo. Pájovec sice chce postavit motorku na boční stojan… jenže to by ho před okamžikem nesměl sklopit. Střelec tak opět zaujímá svoji polohu a my ostatní slejzáme z motorek, aby sme ho zvedli. Kolem ochomýtající se snědí obyvatelé zase jednou měli na co se dívat…

Pokus podívat se na sopky zůstává pokusem, když se asfalt ani ne po kilometru mění v rozbahněnou cestu. Takže přeci jen někdy jindy – třeba za sucha ;-).

Vracíme se na hlavní a konstatujeme zvyšující se počet nepříjemně dotírajících děcek. Tohle ve vnitrozemí nebylo. Prorážíme dopravní zácpou v Buzau a míříme na Brailu. Silnice se narovnává a tak zvyšujeme cestovní tempo na příjemně odsýpajících 110 (tacho 120).

Pájovec si trošičku stěžuje, že v tom větru to na naháči není uplně nejpříjemnější cestovní rychlost, ale aspoň se jeho pes nemá moc čas rozhlížet po ostatcích jeho rodu kolem ve škarpách. A to myslím vážně. Tolik přejetých psů… to se nevidí. A i my bychom to raději neviděli.

Anča stávkuje. Jak víte, moje navi (na rozdíl od nepojmenované Pajovcovo –také- Zuma 550) má své jméno. Jméno mnohem sympatičtější než Čendovo – TomTom-í „Miloš“ v MDA. Jméno Anička. Teď to ale vůbec není hodná holka, protože vymýšlí uplné nesmysly. Proč se vyhýbá cestě z Braila do Macin? Ehm.. že bych měl zaškrtnuto vyhybat se trajektům a on tam byl? Koho by to napadlo ;-)

Asi ve třičtvrtě na pět zastavuju na čurací pauzu a konečně taky oběd. Nějak se nám to vymyká… Baštíme poslední salám, Pájovec se přiobléká, protože ve větru na psovi to není legrace. Abych posílil jeho ducha trhám jednu opodál rostoucí rostlinku konopí a zkrášluju mu s ní budíky na psovi. Věřte nebo ne, vozil si jí několik dní. Až na Maďarských hranicích jsem si všiml že ji raděj „ztratil“... Kolem nás se zase začínají oběvovat cikorky, takže odjezd.

Navi nás neomylně dovádí k trajektu. Dunaj je zde opravdu velkou řekou a lodě musí jet hodně zešikma, aby mohutnému toku stačily a místo na druhý břeh nás nedovezli na Krym.

Silnicí 22D míříme přibližně na město Babadag. Tam ale dojet nechceme. Je půl osmé a tak by bylo fajn zakempit. Databáze kempů ale poněkolikáté selhává a snědé vesničky nám nedovolují jen tak bezstarostně zajet někam do houští u pole. Penziony tu také nevidíme a tedy nezbývá než valit dál. No valit… dochází mi benzín, takže sice spěcháme, ale pijánko ;-). Co však musím zdůraznit je, že krajina kolem téhle silnice je úžasná. Jako by jsme se přejetím Dunaje ocitli v docela jiné zemi. Nádherná příroda, docházející palivo, krásná panoramata, žádný penzion, barevná stáda koz, cikánské vesnice… A čas se krátí…

Když už si myslím, že jedu jen na výpary a slibuju si, že příští motorka bude určitě muset mít vyšší dojezd na nádrž. Bum… Benzínka!

Samou radostí z plné lehkovážně zavrhuju pár penzionů. Když už jsme v Mihai Viteazu (= 5 km od moře) tak to střihnem na pobřežní silnici a zakempujem pěkně u pláže. Toto bylo rozhodnutí, které bych nazval poměrně velkou chybou. Sice nemělo žádné následky, ale: Uplně se setmělo, pobřežní silnice vedla rákosovou krajinou bez pláží, čas neustále narůstal a jediný hotel nebo penzion ukazuje navi až v Navodari (tedy u Constanty). A čas příjezdu? 22:něco. Tak co teď. Nejsem na sebe pyšný ale rozhodl jsem se, že to „něco“ stáhneme a dokonce i „něco navíc“ abychom se stihli do desáté ubytovat. Už v uplné tmě valím po okresce skoro kilo a doufám, že netrefíme díru větší než co podvozek unese… O psech ani radši nepřemýšlím. Rozsvěcím přídavná světla a davaj… Kluci skoro nestíhaj. Čenda proto, že má kouřové plexi a Pájovec proto, že má komárové plexi (absencí kapotáže chytá všechny komáry na helmu).

Zádný penzion cestou a k hotelu u Navodari přijíždíme přesně ve 22:01. Zajíždím k vrátnici a zkouším domlouvat ubytko. Už samotná přítomnost hlídaného pozemku před hotýlkem ve mne vzbuzuje radost. Natož když se domlouváme na dvou pokojích na jednu noc. Zupa!

Pája je na mne naštvaná. Pořádně jsme nejedli, kvůli zamítnutí několika penzionů jsme podstoupili jízdu hrůzy… no tak se na to aspoň napijem! Restaurace jsou totiž zavřené a nic než chlast a pár tyčinek už nemáme. Abychom alespoň trochu vylepšili večerní atmosféru, vyndáváme trika letošní výpravy. Zítra v nich pojedeme- takže ať žije Black C 2010!!

Den sedmý Pátek 18.6.
87 km

Vstáváme do sluníčka. Ještě než krásný den naplno začne, pokouší se ho zhatit pani recepční. Prý musíme zaplatit parkovné. Tak to si neměla holčičko! – Ok, ale chci doklad. Trvá to minimálně pět minut, ale s pomocí uklizečky tisknou něco z takové trochu automatické kalkulačky… hmm no ještě bych prosil doklad za ubytování (dalších 5 minut…)

Sluncem zalitý den může pokračovat. Vyrážíme s jediným cílem: jakmile to půjde, zajedeme na pláž! To se děje přesně po dvou kilometrech. Představujte si že hraje Kamakawiwo - Over the rainbow. Odbočujeme doleva. Proti nám, v průrvě mezi domy, ho vidíme. Třpytivé moře, zářící ranním sluncem. Tasíme kameru a vjíždíme na překvapivě pevný písek. Stavíme stojánky na „lujzátka" což jsou specielní plastové podložky (od které firmy je snad jasné)… a pózujeme v trikách výpravy Black C.

Sedáme na stroje a já mam chuť si zablbnout. Zajíždím do hlubšího písku a nechám zadní kolo trošku prohrábnout. Gejzír od zadního kola nikdo netočí, ani jak jsem se (i k mému překvapení) z té vyhráblé „jamky“ snadno dostal. Obkružuji malé kolečko a říkám si: Sakryš, na tom cenduru něco je! Nikdo další však s mým jednáním nemá pochopení a tak zase zpátky na asfalt.

Probojováváme se přes Constantu. Centrum je zpoplatněné, takže po obchvatu. Alespoň můžeme přibrzdit u hypermarketu na KáeFCéčkový hambáč. Nebýt vedro na padnutí, nebýt tu dotěrnej rádoby hlídač, byl bych si to jídlo užil mnohem víc. Když se pak přibelhává třínohej pes, zbývá jediné. Otočit se ke zdi a rychle dojíst…

Frčíme k jihu. U Mangalie jsou kdysi proslulá střediska Olymp, Jupiter a Neptun. Kdysi… Teď je tu jen pár hotelů, jinak mrtvo. K Pájovcovo radosti tedy pokračujeme až do Vama Veche. To je totiž jedno z mála míst, kam si přál Psovod dojet. Na netu totiž vyštrachal, že se jedná o oblíbené „letovisko“ rumunské mládeže. Na první pohled se jedná o nic moc vesnici, ale když dojíždíme na pláž, kluci zásadně hlasují abychom tu zůstali. Holt jsou rozpinďouřený z těch bab nahoře bez ;-)

Má žena podobné nadšení nesdílí, ale když jí kupuju zmrzlinu tak dovoluje abychom se poptali na ubytování. Jdu se dotazovat s Pájovcem. Tahle kombinace se nám osvědčila nejvíc. Pájovec se nebojí vlézt za někym domu a zaklepat, a já sem schopnej se domluvit. A kdybychom snad rozzuřili nějakého pana domácího či jeho psa, pořad ještě mám sebou toho Pájovce ;-)

Problém je pátek. A taky to, že chcem zůstat jen do soboty. Chodíme rozpálenými uličkami, až se daří najít… no něco úchvatnýho. Jako kluk sem si vždycky přál bydlet v koruně stromu. Tohle ubytování to uplně evokuje. Hlavně posezení naproti balkonku je celé zarostlé třešní a vínem. Jedinej problém je domluva. Pani domu to nakonec řeší telefonátem své dceři, která umí anglicky. Střídavě si ji beru na ucho já a pani… no a domluveno!

Motorky poutáme ke stromu. Brána se pravděpodobně na noc nezamyká, takže využíváme všech řetězů, lan a zámků co máme. Tak a rychle vybalit a NA PLÁŽ!

Jsou parádní vlny a tak si to opravdu užíváme. To se nedá převyprávět, to si musí každý zkusit. Kluci jsou zas celý rozpinďouřený z bab a dávaj to svejma hláškama (k značné nelibosti Páji) najevo. Musím uznat, že jsou chvíle, kdy ji obdivuju co musí z ryze chlapskou bandou snášet. No snad se k nám nabudůce připojí i nějaká žena, která jí tyhle chvíle ulehčí.

Máme hlad, tak co by jsme nedali pár pif… jo a něco k jídlu že. Pifama pokračujeme až do večera. Jó u moře je nádherně. To ale netušíme co přijde v noci.

Den osmý Sobota 19.6.
24 km

Noc byla hlučná. Už večer se na pláž začaly stahovat davy lidí a ty davy sem přijely kvůli jedné jediné věci: pařit až do rána. Bohužel pro nás ne na jednom místě, ale několika. To znamená, že k nám doléhá směs několika písní… a to se fakt nedá. Na to jsou skoro i špunty do uší málo.

Kolem třičtvrtě na pět jdeme na východ slunce. Tak jako vždy, jsme na to sami dva – Čendík a já. Obchůdky jsou otevřené, pařba lehce doznívá.. a pláž? Jak jsem rád, že jsme se včera nehrnuli pod slunečníky ale kousek dál na otevřenou pláž. Skoro pod každym slunečníkem je nachcáno nebo nablito. No mazec. Všichni se obrací k moři. Tu a tam už to někdo nevydrží a skočí do vody. Jeden opilej tlustej a nahej „vorvaň“ je vyvrhnut na břeh nedaleko nás. No není to pěknej pohled.

Za doprovodu emocionálně podbarvené instrumentální hudby přesně v 5:20 vylejzá slunce. Všem se moc ulevilo že se tak stalo a s klidem můžou jít dokonat celonoční tah. Já celej zmrzlej běžím ke své ženě.

Napodruhé vstáváme a u snídaně hlasujeme zda nezůstat ještě jednu noc. Když teď o tom přemýšlím, tak jeden z největších příznivců zůstat do neděle byl Pájovec. Ten, který pak celé odpoledne (jakmile zjistil, že dneska nejsou vlny a voda není taková zábava) prudil, jaká je tu nuda…

Jinak se toho dne vlastně nic zvláštního nestalo. Zajeli jsme si na nákup, autu před námi při rozjezdu vypadl pátými dveřmi celý nákup (nikdy bych nevěřil čím vším Rumunsko umí překvapit), kluci cestou zpátky fotili vojenské lodě, až na nás přišli vojáci… no prostě takové ty běžné věci. No a abych nezapoměl. Celonoční pařba se taky dostavila.

Den devátý Neděle 20.6.
399 km

K Pájovcově neskonalé radosti mizíme od moře a cílem je dojet pokud možno co nejdál do hor. Constanta nás ještě překvapuje trhem s autama. Několik km je lemovaných zaparkovanými auty a náhradními díly nabízenými k prodeji. V Harsově se nám ještě naskytne pohled z mostu na stádečko krav putujících zaplaveným břehem Dunaje. Pohled jak z přírodopisu o vodních buvolech… Jen kdyby tu nebyl zákaz focení. (Ti Rumuni jsou s tím jak pitomí.) Pak už je ale celá dnešní cesta jen hltání kilometrů. Slobozia, Urziceni, Ploiesti a Comarnic. Odtud už zase hledáme ubytko, ale jako vždy na naší cestě. Kempy jsou zavřené. V Busteni, tedy kousek pod Brašovem konečne vybíráme penzion. Majitel je motorkář (VFR) a tak nás ubytovává a vaří večeři jen pro nás. Obsluhuje nás nevím jestli manželka nebo co to bylo za pani, každopádně Čendík je z ní rozpinďouřenej a vyvolává hromadné připíjení s panákama. I když možná že první kdo to začal byla právě pani… Jo to je tu takovej zvyk – dát hostovi panáka „palinky“. No a venku začal slejvák. Jak jinak že.